Na festivalu v tureckém Oludeniz jsme ohlásili let 3 generací. S tatíkem (70 let) jsem již jednou z bezmála dvoutisícového Babadagu letěl, ale pravdou je, že se na startu hodně překonával. Je tam poměrně prudký, kamenitý start a navíc není zvyklý na takový letový provoz. Měl jsem informace o jeho krevním tlaku, zimě na nohy a celkovém rozpoložení. Na to už prostě musíte reagovat a ta spirála, to už bylo opravdu po usilovném přesvědčování. Už mi zabylo jasné, že se Šimonkem poletíme společně poprvé a naposled. Marné, tatík je sice sportovec, ale taky má své roky a už má rád klid a pohodu. Když už jsme jeli nahoru společně, tak jsem věděl, že to bude parádička. Před samotným letem dochází k takové zvláštní symbióze, očekávání a čekání. Člověk má smíšené pocity a uvědomuje si hranice mezi čekáním na porážku a létáním s anděli. Jen já jsem měl navíc pocit převozníka…
Je to velice jemné brnkání, obzvláště, když už jsme toho společně zažili hodně. Vite, takový let je založen především na důvěře. A jsem rád, že se mi důvěry v daném časoprostoru dostalo. Já nemám problém otci důvěřovat.
Zrovna říkám Míši, ať vám teda taky napíše, jaké to bylo… „To mám napsat, že jsem seděla na pláži a čučela nahoru?!“ No, nevím jestli jsem natolik vypsaný, abych vám zprostředkoval některé z mnoha emocí, které jsme tam prožívali. Prostě bylo to lážo-plážo. …Sice více plážo, než lážo, ale suprovně.
Takhle, vyjeli jsme a Šimonek přitulený na mě usnul. Probudil se až na kopci a beztak si myslel, že se tam nějak teleportoval. Prostě koukal jak sýkorka a to ještě nevěděl, že za chvíli z něj bude malý orel. Situace se začala urychlovat a potřebovali jsme všechno připravit k letu. Na rozjímání již nebylo času, přestalo se bilancovat a NASTALO balancování. Tomáš Lednik už vystartoval, aby stihl ještě nabrat výšku, a tak jsme šli na start. Před námi startoval nějaký magor, protože ten tam hrozně padal a byl různě vláčen po těch šutrech, pak mu klapla náběžka, prostě neměl morál ke startu. Hned na to jsme startovali my a přiběhl tam nějaký člověk a začal řvát, že to je dandžerous!
A ten kopec, jak byl pořád nahoru, tak teď byl dolů. Odstartovali jsme a vše se začalo točit kolem Šimonka. Tedy natáčet, protože to je opravdu zapotřebí vidět i jindy. Bylo úžasné letět nad kopci a poloostrovy, hotely s bazénama, modrou lagunou, nad mořem, kde Turci až výsměšně poukazují na to, že mají nejvyfotografovanější pláž na zemi, když v tom kolem nás prolítl TOM.
Nevím jestli jste si toho všimli v jeho fotopříspěvku, ale prolítává právě kolem nás. Tak to vám povím, to byl mazec. Tatík, jak viděl dýmovnice, řekl jen… „LETÍÍÍ“ A to bylo hned. Přifrčel k nám a hvízdl to směrem na pláž. Ani jsem nestihl říct létající švec. Natož tak zapnout moji kameru. Ještě prolítával kolem dalšího červeného padáku a to bylo na fous. Prolítl kolem něho tak, že se ho málem dotkl. Ta rychlost a síla okamžiku byla maximálně vygradovaná! Mám to uložené v hlavě. Jakkoliv byl ten okamžik krátký, tak byl šokující. Věděl jsem jak to máme připravené, ale věnoval jsem se svému letu a už jsem nebyl schopen hlídat a hlavně vyhledat Tomáše. Říkávám, že tam byl nedostatek komunikace. Prostě jsem nevěděl, kdy bude startovat. Tom nemohl mít u sebe vysílačku a spoléhal na to, že uvidím jeho kouřové signály. Kočku! Přes vrchlík nevidíte nic a ve zbytku úhlu pohledu vidíte jen sluníčko. A první to nakonec stejně viděl Šimonek, ten má takový přehled, co se děje ve vzduchu, jak jen je to jeho just in time přirozené. Pak to viděl tatík ve druhé řadě. Mluví o tom jako o něčem mezi nebem a zemí. Viděl prostorem letící duši, jako žíznivou čáru, kochající se z pocitu létání. Při tomto okamžiku si myslím, že NATANKOVAL spoustu energie, kterou předtím vyplýtval na startu. Myslím že neviděl tu nepřirozenost člověka létat, viděno o4ima mýma. To je, zdá se mi, přehnané. Takové pocity já už nikdy nezažiji. Já bych se bál, že se mi ten padák neotevře. Ale fakt!
Já jsem vyskočil v tandemu z letadla, ale bylo to takové „uUAÁÁ“. Žádná harmonie a sounáležitost. Stres a přímý kontakt s Bohem, …prostě bál jsem se jak čert. Pocit, který vyhledávám a nacházím je, konfrontace s přírodou, vnímáním svobody a nadhledu, prostou meditaci. To ostatní je cesta k tomuto pocitu a snažím se učit Šimonka, aby to pro něj bylo přirozené. Aby si to všechno v budoucnu mohl vychutnat sám a hlavně, aby měl dostatek informací a byl zodpovědný, protože když nebude, tak ho to bude bolet. Milý čtenáři, víte, je to o úhlu pohledu. Jiný je pohled z koní, jiný zamilovaných. A říci o někom, že je pokusný králík, je nepochopením situace. Shlédněte film od Dalibora Bivaque z Kyrgisztánu a nasosáte NADHLED v teple svého domova. Doufám, že i při sklence dobrého vína, a/nebo víte co? Pojďte létat!
A propos, už jste někdy viděli žíznivou čáru? A tankovat na padáku?!
Fotogalerii k článku připravujeme.
