Už si ani nepamatuji, kdy naposled jsem prožil tak fantastický závěr roku jako ve 2015. Kromě parádních barev, cestování, zajímavé práce a zábavy s dětma jsem měl i dost času na přátele, se kterými jsme si povídali a přemýšleli o životě. A přišla řada taky na metrový chodník. Ano, normální metrový chodník. Nechte mně to vysvětlit…
Představte si, že jdete po chodníku. Je metr široký a vy po něm uvolněně a bez problémů kráčíte. I kdyby foukal silný vítr, pršelo nebo sněžilo, neměli byste problém po tomto chodníku kráčet. A i kdyby šel někdo v protisměru, rychle byste se vyhnuli, ani byste nemuseli z chodníku ustoupit. Tak jednoduché a jisté jsou vaše kroky.
Ale teď změním kulisy na scéně. Nedotknu se ani vás, ani vaší potřeby po chodníku jít. Nedotknu se ani samotného chodníku. Bude stále rovný a pevný jako vždy. Chci změnit jeho okolí. Nejprve vymažu trávník z pravé strany a asfaltovou cestu ze strany levé. Zbavím se keřů, blízkých domů i vzdálených stromů. A víte co, ještě jinak – zvednu chodník i s vámi do výšky jednoho kilometru.
To jo, je to výška. Prosím nezastavujte, pokračujte v chůzi. Kilometr nad zemí a bez okolních opěrných bodů, které najednou zmizely. Potřeboval bych abyste šli rychle a přirozeně, jak chodíte vždy.
Jsem si jistý, že prakticky všichni bychom nejprve roztáhli ruce a zpomalili. Krok by se asi změnil na přisouvání nohou. Je dost pravděpodobné, že bychom rychle dali ruce na chodník a po čtyřech bychom se pomalu posouvali. Možná bychom se rovnou plazili. Ale proč? Jenom proto, že jsme přišli o oporu v našem okolí?
Jde mi o to, že v životě se občas každý dostáváme do situací, ve kterých se musíme spolehnout jen sami na sebe, na víru ve své schopnosti. A to, že tam třeba zrovna není okolí, na které jsme si zvykli, o které se dá opřít, neznamená, že bychom se snad měli hroutit a plazit.
Přál bych všem lidem, aby se ani kilometr nad zemí nemuseli krčit a obávat pádu z rovného pevného chodníku. Přál bych všem, aby za jakýchkoliv podmínek našli sami v sobě tolik síly a víry ve své schopnosti, že by i kilometr nad zemí šli vzpřímeně, stejně jistě a přirozeně, jak to umí dole na zemi.
Moc bych to všem přál…
Mějte se fajn a brzy naviděnou
Dalibor
