Občas přemýšlím nad tím, že mám v životě docela štěstí. Štěstí na správné lidi, na dobrodružné situace, na svou rodinu. Nedávno, zrovna když jsem řídil, jsem si tak pomyslel, že kdybych třeba právě v tomto okamžiku zemřel, tak by to bylo možná úplně přirozené. S vědomím, že můj džbán života je už delší dobu naplněn spoustou životní krásy a že jakákoliv další bude bohužel přetékat. A tak když bych teď hned zaniknul, tak by to bylo jednoduše přirozené a spravedlivě načasované.
Připadá vám, že se rouhám, když o tom takhle přemýšlím? Taky mi to tak připadlo. Ale nešlo o můj zánik, ale o pocit vyváženosti štěstí a neštěstí.
A přemýšlel jsem nad tím, jestli se třeba jenom nebojím mít další štěstí právě proto, aby se mi na oplátku nestalo něco špatného. Něco jako – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Jasně, že jsem přemýšlel i nad tím, jak velkou roli v tom má moje vrozená povaha, determinace prostředím, ale taky hlavně kde se vzala ta představa naplněného či poloprázdného džbánu života.
Ten večer jsme s Víťou a Vojtou hráli Člověče, nezlob se. Mladší Vojta vyhrával a starší Vítek prohrával. Já jsem se motal tak nějak mezi nimi a sledoval jejich reakce. Vojta to tam sázel, nijak zvlášť mu o výhru nešlo, prostě se dařilo a on to neřešil. A Vítek se čertil, že pořád prohrává, že to není spravedlivé. A já mu vysvětloval, že to je štěstím. Jednou ho má ten a podruhé zase jiný. Že štěstí se nedá natrénovat nebo nějak dopředu zajistit. Ale že může mít radost, že štěstí je, i když teď zrovna jenom u Vojty. A Vítek mi jasně řekl: „Já chci mít štěstí, jako Vojta“.
Bez otázek, bez omezení – mé dítě chce mít tolik štěstí jako má vzduchu kolem sebe. Prostě dostatek pro každé nadechnutí. Mu nevadí, že Vojta má štěstí. Mu vadí, že Vojta má štěstí a on ne. Právě teď mu vadí, že štěstí při téhle hře není dostatek pro oba.
A to mně vrátilo zpátky do auta k otázce vyváženosti. Znamená to snad, že mé štěstí je vyváženo neštěstím druhého? Je snad možné, že zánikem šťastného života, zbyde více štěstí pro jiné životy? Jako že objem štěstí je ve společnosti jako chleba, ze kterého si každý ukousává, ale který se sám nezvětšuje?
Tak by to bylo. Kdybych hrál v životě Člověče, nezlob se. Ale já vím, že to, čemu já říkám štěstí, se dá velmi dobře a příjemně sdílet. Že „Život“ se dá hrát tak, aby jeden měl radost ze štěstí druhého. Že takové štěstí se dokáže úspěšně množit a dělat radost zase dalším lidem. Bez ohledu na to, co o štěstí a naplněných životních džbánech mluví naše kultury.
Jo. Až takhle jednoduše to vidím. S Vánočními svátky a do Nového roku vám přeji skutečně mnoho štěstí a lidské radosti.
Dalibor Carbol