Alain Zoller, majitel švýcarské zkušebny, která od 1.4. začala testovat padáky podle nové normy CEN (EN 926), připravil spolu s dalšími test piloty čtyřdenní program, který měl firemním pilotům osvětlit a při praktických letech také ověřit rozdíly CENu oproti AFNORu či DHV. Vždyť správně připravit padák na testy je pro výrobce tolik důležité.
Jen těžko je možné přehlédnout fakt, že diskuse kolem CENu se odehrávají prakticky ve dvou rovinách – v technické (tedy jakým způsobem jednotlivé manévry provést a jak následnou reakci testovaného padáku posuzovat) a politické (které národní asociace tuto normu již přijaly – jakou legislativní podporu CENu zajistily, které zkušebny budou pod touto normou testovat a kteří výrobci budou těchto zkušeben využívat).
K té politické rovině je dobré si připomenou něco málo z nedávné historie. Norma AFNOR (Francie) byla zavedena někdy kolem roku 1992. Kritici jí vytýkali zastaralost a manévry bez speed systému. Do kategorie Standard se pak vešlo prakticky cokoliv. DHV (Německo) je norma nastavená daleko komplexněji, průběžně se inovuje podle požadovaných trendů, výrobci však organizaci DHV stále vytýkají přebujelou byrokracii a složité a neprůhledné vnitřní mechanismy.
Už před osmi lety se začaly asociace škol, instruktorů a zkušeben bavit o nové normě, která by lépe prověřovala bezpečnostní parametry padákových kluzáků. A tehdy vlastně začala norma CEN vznikat. Do českého právního systému byl CEN přijat 1. 10. 2005 zápisem do sbírky norem a vyhlášením Věstníkem ČNI (Českého normalizačního institutu – www.cni.cz). A od 1. 4. 2006 je ve zkušebně Alaina Zollera možno padáky pod touto normou testovat. CEN je normou evropskou, která má existovat po boku testovací normy DHV. Časem, až dojde k legislativním úpravám v Německu a Rakousku, by měla i DHV přejít na jednotnou evropskou testovací normu CEN.
Norma EN 926 má dvě části. EN 926-1 se zabývá požadavky a zkušebními metodami pro pevnost konstrukce a druhá část EN 926-2 pak nastavuje požadavky a zkušební metody pro klasifikaci charakteristik bezpečnosti letů. U CENu tedy najdeme čtyři základní kategorie padáků (členěných standardně podle míry pasivní bezpečnosti – A nejvyšší – D nejnižší) EN-A, EN-B, EN-C a EN-D. Zdali padák splňuje tu či onu kategorii, určují vypracované tabulky možných reakcí, tak jak je to běžné.
Nepovažuji za vhodné se teď a tady pouštět do hlubšího srovnávání CENu a normy DHV. Nebyl by na to asi dostatek místa a zřejmě by to ani nikomu moc nepřidalo. Jen mohu naznačit, že základní rozdíly jsou např. v definování minimální letové rychlosti testovaného padáku a na toto navazující zatáčení na minimální rychlosti, při které se testuje náchylnost padáku k pádu do vývrtky. Také definice čelního či asymetrických zaklopení je rozdílná. Od způsobu provedení se samozřejmě odvíjí reakce padáku, kterou test zjišťuje. A stejně důležitým je také deklarativní způsob získání certifikace.
Testovací normy mají v paraglidingovém světě své pevné místo. Výrobci podle nich získávají potřebné certifikáty pro své výrobky, piloti je používají jako vodítko k rozhodnutí při volbě svého nového padáku, a tak je splněna povinnost provozu testovaných padáků vhodné kategorie v návaznosti na odstupňovaný systém licencí.
Jsem ale přesvědčen, že nejde ideálně nastavit testovací normu, že vždy jde jen o přiblížení se reálným možnostem padáků vzhledem k možným dovednostem jednotlivých pilotů. Jsou to dvě proměnné, které se stále mění a sebelepší norma nepostihne všechny možné kombinace a jimi způsobené stavy.
Je jen na firmách a dealerech, aby na trh uváděly výrobky s takovými „reklamními slogany“, které pravdivě ukazují, pro kterou cílovou skupinu jsou určeny. Aby se tyto slogany neschovávaly za nějakou normu a přitom překračovaly hledanou úroveň pasivní bezpečnosti. Myslím, že solidní firmy si toto hlídají a tím svým zákazníkům poskytují ten nejlepší servis. Ať už k prověření svých výrobků použijí kteroukoliv testovací normu. Zodpovědnost k pilotům totiž nezůstává na nějaké zkušebně, ale přímo na nich.
