Že prý do Česka konečně přišla zima. Sem ne, pořád ještě chodíme a lítáme v kraťasech. Na ulici se vyhýbáme posvátným krávám a občas korunou nebo dvěma přispějeme mnichům s pomalovaným čelem, kteří nám za to požehnají. Asi to funguje, protože stoupák je napravo od startu každý den a když se chceme vydat o kousek dál, cestu nám ukážou orli. Pozorujeme je, jak důstojně krouží a křídly hladí termiku. Milostivě nás pustí mezi sebe a chvilku se vezeme s nimi.
Probouzím se ještě za šera. Rozlepím oči a rozhlížím se kolem: Spali jsme na terase nízkého domečku postaveného z hlíny se slámovou střechou. Dvůr pod našimi improvizovanými lůžky je celý rovnoměrně pokrytý rozprostřeným buvolím trusem. No, například buvolí asi taky hoří. Nebo tím hnojí pole. Nebo obojí. A kudy jsme sem po tmě přišli se mě neptejte.
Scházejí se nosiči. Kdo dřív přijde, ten si vybere lehčí, menší a skladnější náklad – batoh a už si ho připravuje k naložení na záda. Vytuněné polstrované ramenní i bederní popruhy, kvůli kterým ten batoh stál aspoň o pětistovku víc, ignoruje. Konopný provaz a kus pytle na brambory – zavěsit na čelo a hurá nahoru. Zatím zvesela. Jsme jen v 1800 msl.
Miro měl smůlu. Jeho batoh je největší a nejtěžší a ten nejmenší nosič přišel poslední. Pár set metrů se pod nákladem kymácel a prohýbal a pak se ho Mirovi zželelo. Nosič dostal na rameno foťák a batůžek s vodou a Mira si hodil svůj obří batoh (kde měl i lahev vína a kámen na zatížení za letu vlající vlajky) na svoje záda. Zkusili se ještě několikrát vystřídat, ale většinu cesty nesl sherpa jen foťák.