Byli jsme s přáteli v Dolomitech. Dny byly naplněné sluncem na vrcholcích hor a skálami, které se nahřívaly k odpolední termice. To slunce už nemělo sílu vystoupat výše a tak země navečer vždy rychle vychladla a ráno jsme se probouzeli na bílé trávě.
A večery, které se rychle proměnily ve vysedávání a povídání u ohně pak končily pohledem na otevřené nebe. Už kvůli nim bych tam jel znova. Hvězdy byly tak blízko, až se hory ztratily někde pode mnou a mohl jsem se právě cítit součástí toho všeho světa.
A kamarád usínající vedle mě mi vyprávěl:
„Já se smrti nebojím, já už jsem tady na téhle zemi byl vším. Skálou, trávou, deštěm i potokem, byl jsem jiným člověkem a určitě jsem byl i zvířetem. Byl jsem tady vším…“
Bylo zajímavé připustit, že každá částice našeho těla má svůj původ v součástech této země. A tak, jak se člověk rychle narodí, rychle žije, stejně tak i rychle umírá. A přeměňuje se ve skály, trávy i potoky. Připustit to není špatné, ale nic to nevypovídá o důvodu lidského bytí, o lidských myšlenkách a činech.
Dlouho mi jeho slova ležela v hlavě. A v jedné knize jsem později četl: „Když zemře zahradník, stromu to nikterak neublíží. Když zemře strom, zahradník umírá dvakrát.“
Přeji vám a to nejen do příštího roku, aby vaše práce, proměna vašeho času a úsilí, měla vždy smysl a požadované trvání. Aby za vámi stále zůstávala jasná a čitelná stopa, abyste se mohli těšit a radovat z jejího směru a naplnění, ve kterém se proměňujete.
Přeji vám pěkný Nový rok…
Dalibor Carbol
