Na jedné dlouhé ulici v jednom velkém městě lidé spleteni do věnce sledují tři postavy. Tři komici přišli pobavit publikum. Jeden hraje chytrého, druhý hloupého a třetí v pruhovaných podkolenkách a barevné košili prostě klauna. Postupně vytahují stojící diváky z anonymity a zapojují je do své hry. Kolem hlučí hudba z obchodů a míjející lidé točí hlavami doprostřed věnce, hledají něco výrazného, co by jim alespoň naznačilo, co se uvnitř vlastně děje.
Ale jen ten, kdo se zastaví a zadívá, může být účasten všeho, co tři nadšení kamarádi vytahují z rukávu. Téměř hodinu se věnují jeden druhému, vědí, kdy mohou mluvit a kdy mlčet, znají linii, po které chtějí diváky provést, ale občas se neudrží a zasmějí se i sami sobě. Oni tvoří svět uprostřed lidského věnce.
A když představení skončí, nabídnou divákům možnost křiknout do kruhu místo svého bydliště – za malý peníz, samozřejmě. Mnoho měst zazní a mnoho lidí je potěšeno novými tématy k zamyšlení. Postupně se kruh ztrácí, až zůstanou jen čtyři lidé – tři kamarádi, co malují svět svými pohyby a gesty a ty. Oni s úsměvem prohodí pár slov, rozdělí si výdělek, mávnou na sebe a rozejdou se mezi lidi.
Sledoval jsi jejich představení, viděl jsi jejich přirozenost. Jeden druhému museli vytvořit prostor, aby ostatním předali, co chtěli. Upletli si lidský věnec a v něm se proměnili.
Věnovali si čas, vytvořili si prostor. Řekl bych, že si dali svobodu.
Přeji vám všem pěkné Vánoce a vše nejlepší do Nového roku
Dalibor Carbol
