Tým El Speedo ve složení Pavel Pánek, Zbyněk Jančík a Dalibor Carbol se již po druhé ve své historii pokusil o přejezd Beskyd. Již víme, že šlo tak jako poprvé o pokus nezdařený. A já bych chtěl jen lehce nastínit, s jakými závažnými a záludnými problémy jsme se potýkali tentokrát a v čem vidím hlavní důvod tohoto opakovaného neúspěchu…
Ačkoliv se v našich starých dobrých Beskydech pohybujeme odmalička, snažíme se využít jakékoliv příležitosti, abychom úspěšně zabloudili. Tentokráte to bylo na Pavlovém okruhu. Prostě jsme se po hodině jízdy v terénu vrátili na stejné místo, ze kterého jsme vyjeli. Obdivuhodný kousek doprovázel Pavel zajímavými kreacemi. To jsme to měli ještě jakž takž pod kontrolou.
První a asi nejzávažnější problém přišel zanedlouho v podobě horské chaty Ropička. Sami jsme chtěli věřit, že jdeme jenom na jedno. Mezi třetím a čtvrtým pivem, což byla ještě doba, kdy jsme se mohli ještě s čistým štítem vrátit zpátky do akce, přišla nečekaná a záludná SMSka. Naši společní přátelé, se kterýma jsme byli na večer domluveni na promítání se byli nuceni omluvit a odvolat, co slíbili. Velice podle jsme byli uvrženi do situace, která vyžaduje dostatečný společenský nadhled. A ten jsme už neměli.
Zbyňovi jsme nasadili sportestr, abychom alespoň trochu přispěli k dokončení jeho diplomové práce na téma Svalové disbalance a tepový průběh sportovců. Instrukce byly jasné: dokud nebudeš tepat minimálně 120, tak budeš pít. U osmého piva se tepání ustálilo na stabilních 100 tepech za minutu a to nás dovedlo k názoru, že jsme zvolili správný způsob výzkumu. Problém byl jenom v tom, že od pátého piva jsme pili na dluh.
Rozhodli jsme se přenocovat. Na pokračování přejezdu jsme se přeci museli dobře vyspat. Ale co s rozjetým večerem. Pavel šel spát o něco dříve, jelikož byl náhodně vybrán z davu jako dobrovolník pro zajištění finanční hotovosti na zamáznutí sekery. A to znamenalo vstávat podstatně dříve, skočit domů a zachránit tak zbytek týmu před ostudným vyhozením z hospody. Ale ono by to tak jednoduše asi neskončilo, neboť jsme ráno uviděli účet a rychle jsme se museli uklidnit dalším pivem. S odpoledním mezisoučtem to dělalo dohromady 1950,-Kč.
A zde vidím druhé závažné zaváhání, paradoxně právě Pavlovo, neboť vzal více peněz, než bylo nezbytně potřeba. A když se k tomu ještě přidal onen šok z částky na sčotu, dalo se čekat, co asi bude následovat.
Bál jsem se jenom, že už podruhé za sebou uvidím stmívající se oblohu z té samé židle. Naštěstí se Pavel rozhodl napravit své dřívější zaváhání a začal nás morálně vydírat a nekompromisně vyžadoval přísahu na smrt našich blízkých, že už je to skutečně poslední pivo. S heslem PŘEZ MRTVOLY NEJEDEM jsme znovu zaplatili a vypadli do toho nečasu. Fakt je, že už nám ani obsluha chaty vůbec nevěřila, že to myslíme vážně. Ještě dlouho nás pozorovali přes okno a čekali, že vrátíme zpátky. Nejsem si jistý, ale myslím, že tam proběhla nějaká sázka.
Ale asi to bylo díky eufórie z uskutečnění takovéhoto rozhodnutí, že jsme se vydali na špatnou stranu. Tedy zpátky k domovu. Je vidět, že nám prostě nebylo dáno náš chabrý plán přejezdu Beskyd zdárně dokončit. Ale i nepodařená akce se musí jaksi zhodnotit. A k tomu jsme si sedli v restauraci Na kohutce. A co čert nechtěl, zase nám začalo chutnat. Pavel nás znova prosil a navíc se ještě začal rouhat, že už to pivo vůbec není dobré. A to lhal. Ale že jsme kamarádi, přizpůsobili jsme se a opustili poslední místo potencionálních problému.
Jak vidíte, i Beskydy dokáží sveřepým sportovcům našeho typu připravit nejednu překážku, která se nedá jednoduše přeskočit nebo obejít. Tímhle se prostě musí projít. Tak zase příště na přejezdu Beskyd.