Reportáž z loňské expedice Chan Tengri 2012

Právě jsme dokončili DVD z loňského letu ke K2 a přišel čas vám otevřít karty a napsat něco o našem letošním letu k sedmitisícovému Chan Tengri. Netušil jsem jak krásné místo to je, dokud jsem pohoří Thian Shan v severním Kyrgyzstánu neviděl z pořádné výšky. Někteří horolezci považují Chan Tengri díky jeho krásnému jehlanovitému tvaru za nejpůsobivější horu světa. Na mně zapůsobil nejenom pohled na samotný vrchol, ale hlavně jeho okolí, rychlé změny počasí, bouřky na noční obloze, drsnost. Byla to síla. Byli jsme několikrát na samé hraně uprostřed fantastických hor. A byli jsme na to sami. Měli jsme čas si nad tím vším popřemýšlet. Protože samota je rýč i lopata, která může podkopat vlastní jistotu i vyčistit studnu vědomí.

–    Nechcelo by to nejakú schôdzku? Aby sme na niečo nezabudli.
–    Stalo se něco? O co jde?
–    No nie, len mi to pripadá nejaké divné. Akési rýchle.
–    Všechno je v pohodě, máme všechno. Zbytek seženeme tam. Co ti je?
–    Dobre, dobre. Tak sauna?
–    Jo.

Do Kyrgyzstánu jsme jeli, protože jsme tam s Ďurem měli rozdělanou práci. Před šesti lety jsme i s Karlem Vrbenským ve třech doletěli kousek za Karakol a pokračování k Chan Tengri jsme tehdy odložili. A letos přišel čas. Nijak zvlášť jsme to neorganizovali a prostě vyrazili. Mirek Varvařovský (Varváro) a Karel Vrbenský se také přidali a tak jsme nakonec byli čtyři. Chvilku jsme odpočívali v Bishkeku, pak v Karakolu a když se počasí zlepšilo, tak jsme na to vlítli. Ve třech. Varváro konstatoval, že raději bude trekovat. A Karlovi se do hor chtělo, ale to obtížné schéma ve třech najednou jsme už znali a tak jsme každý asi čekali, co se stane a nechali to prostě plynout.

Místní ošlehaný horolezec, který na Chanovi dělá průvodce, si mlčky vyslechl náš plán a začal zařizovat. Během pár hodin bylo vše na hromadě. Příprava expedice, na kterou jiní potřebují týdny a měsíce. Stálo to více peněz, ale bylo to hned a nikdo se moc neptal. Vybavení jsme měli prakticky stejné, jako když jsme loni letěli ke K2. Jenom jsme přibrali navíc stan a kameru jsem nechal doma. Žádné dlouhé dotazy. Nakonec nám ve svém obchůdku podal ruku a popřál hodně štěstí. Pevný stisk a nezvykle dlouhý pohled – byl to velmi zvláštní moment. O podmínkách v Thian Shanu určitě věděl své. Pochopil jsem, že kdyby se něco stalo, tak ten chlap bude mít svědomí čisté. Vzali jsme povolenky do pohraniční zóny, položili zálohu za satelitní telefon, nakoupili jídlo a kolem poledne odstartovali.

První stoupák a hned jsme vlítli do kopců směrem k pětitisícovým horám Dzhigit a Karakol. Základny nízko, nedařilo se nám dostat se do nějakého slušnějšího tempa. Více méně jsme to 20 kilometrů odsvahovali až před Dzhigit. Potřebujeme skákat přes vysoká sedla a místo toho se několikrát zvedáme pár desítek metrů nad zemí. Karlovi se za námi do tak nevýrazného fleku nechtělo. Nebyli jsme na jednom místě, kdyby se někdo urval, bylo by to zbytečné  – nebyli bychom v kontaktu. Pak ztráta času, výšky, ztráta možnosti. Museli jsme pár kilometrů zpátky, pokusit se letět těsněji u sebe, jinak se odsud všichni nedostaneme. Sletěli jsme se dohromady, dobrali strop a skočili do druhého paralelního údolí. Snad nás jiné sedlo pustí do vyšších kopců. Zrovna jsme se snažil rozchodit zaseklý foťák, když ke mně z dálky přiletěl ostrý krátký skřek. Nadávka. To Ďurovi spadla rukavice. Stejně jako vloni v Pákistánu. Musel jsem se smát – to to zase začíná…

Po necelých dvou hodinách letu v zasekaných údolích s nízkými dostupy jsme se dostali do prvního klíčového místa – skok přes sedlo 4200 metrů oddělující hory v okolí Issyk Kul od hor centrálního Thian Shanu. Bylo obtížné se vyzvedat do potřebné výšky a přeskočit nad další ledovec. Karlovi se to nepodařilo a přistával dole v údolí. S Ďurem jsme výšku na skok měli, stoupání mělo velký snos ve směru, který jsme potřebovali, ta příležitost už by se jen těžko opakovala. Snažím se to zjednodušit, jak to jenom jde. Ale tento typ rozhodnutí bych už nerad znova někdy řešil. Nemusel jsem na to mít kalkulačku, aby mi hned došlo, že jestli přistaneme v tomhle místě dole s Karlem, tak s těmi dny, co nám zbývají, se do velkých hor už letos nedostaneme. Stejně tak bylo jasné, že na Karla mohou při pochodu čekat různé pastičky. Ale nejsme ještě tak daleko, za dva dny by měl být u lidí, možná dříve. Jen pět vteřin na rozhodnutí – každá sekunda v tomhle stoupáku mění situaci. Rozhodnout – teď! Tak to je, pokračujeme ve dvou. Necháváme se zafouknout za sedlo. Karel myslím pochopil.

Za krátkou chvíli po přeskoku sedla jsme zažili 20 minut pekla. Dostali jsme se příliš nízko nad klesající ledovec v zahnutém údolí a silný turbulentní vítr rozsekaný ostrou termikou si s námi dělal, co chtěl. Zkoušeli jsme letět středem i odpočívat nalepení u skalních stěn, ale všude špatně. Jak bublající voda v hrnci na špagety. Zohýbané vrchlíky bez vztlaku, rotace, masivní kolapsy, pak dynamické reakce, skály byly hodně blízko.

–    Dalibore, kde jsi? Žiješ? Kde jsi?
–    Jo. Levá strana, ke skále.
–    *urva…

Nebylo na to co jiného říct. Na přistání jsme ani nepomýšleli – nebylo moc kde a hlavně co potom. Jen šetřit sílu v rukách, dýchat, pevné nervy a trpělivě čekat na výtah, který nás odsud dostane.

Až na konci údolí se to podařilo. Dostali jsme se zpět do hry a rovnou do výšky skoro 6000 metrů. Výšku jsme ale nabrali hodně rychle, zase se mi začal měnit horizont, začala být velká zima, byl jsem na hraně. Pár metrů a mám tmu. Letěli jsme tradičně bez kyslíku a teď navíc i bez aklimatizace. Cítil jsem, že výš už nemůžu. Ne teď. Kumuly, se kterými jsme se ještě před půl hodinou rvali, se teď válely jeden a půl kilometrů pod námi. Bylo jasné, že počasí a větry Thian Shanu jsou plné překvapení, na které se dá jen těžko připravit.

Potřeboval jsem vyletět z pod mraku na sluníčko, vzít alespoň trochu tepla – svěsit ruce, dostat krev do prstů, schovat je z větru do kokonu. To, co jsme právě zažili, to byla slušná prověrka morálu. Ve stoupáku jsme to rozdýchali, sletěli jsme se do jednoho místa, ukázali si směr a pokračovali.

Po poměrně klidné pětadvaceti kilometrové pasáži jsme už před sebou měli hlavní údolí s ledovcem vedoucím k Chanovi a Pabědě. Před skokem nad tohle zvláštní místo jsme už ze strany Issyk Kulu viděli různě velké přeháňky. Nabrat rychle výšku a zmiznout odsud – to jediné mi běželo hlavou. Zvedali jsme se ucho na uchu v ostré rozbité termice, vypadalo to jako poslední varování.

Skok přes obrovské údolí, podmínky se začaly skutečně zhoršovat, museli jsme rychle najít místo na přistání. Před námi se hory už jenom zvedaly, vrátili jsme se 8 kilometrů zpět a po 90ti kilometrech skoro čtyřhodinového letu jsme ve výšce 4100 metrů přistáli. Během pár minut se přehnala silná přeháňka. Bylo to těsně. Raději jsme rychle stavěli stan.

–    Dej telefon, zavolám Aljošovi.
–    Čo im povieme?
–    Kolik dní mu dáme? Letět zpátky je blbost.
–    Jasne. Za dva dni musí byť dole.
–    Ale když odstartuje a poletí dál za námi, tak je to v prdeli.
–    Dva dni, pak helikoptéra. Nič viac teraz neurobíme.

Přes satelitní telefon jsme volali našim lidem v Karakolu, aby mohli jít Karlovi naproti. Složitá situace. Den před letem se mu zdálo o mrtvém pastevci v jurtě. Báli jsme se, aby nepokračoval ve stejné trase jako my. Byli jsme daleko a po rádiu bychom ho neuslyšeli. Kdyby se mu po trase něco stalo, nikdo by nevěděl kde je. Hledali bychom ho na úplně jiném místě, tím bychom ztratili čas a pak… Těžké myšlenky. Mnoho schémat, mnoho možností, dali jsme Karlovi 2 dny, aby se dostal do civilizace. Začala docházet baterka v telefonu. Otevřeli jsme Whisky „na zapeklité situace“. Bylo třeba myslet na zítřejší trasu, kdo ví, co nás tam čeká. Zítra musíme doletět Chána a pak odtud co nejdříve zmizet do Karakolu. Nejlépe na padácích nebo prostě vzduchem. Za pár dní by snad měla letět helikoptéra stavět Base Camp pod Chana, třeba nás někde naloží. Ale kdo ví, co ještě bude. Bouřky nám rozsvěcovaly oblohu až dlouho do noci. Byla to nádhera a šel z toho strach.

Ráno vymeteno, hlava nic moc a po našem startu se proháněli pravidelní čertíci. Spíše čerti. Držíme stan a myslíme si každý své. Kdyby jeden z nás řekl „vykašleme se na to“, druhý by souhlasil. A tak to raději nekomentujeme. Vítr úplně po kose přes vysunuté žebro – start rovnou do rotoru. Bereme slabé rozsekané stoupáky a mizíme pryč. Nedaří se mi se slušně vyzvedat, je brzo, stoupáky jsou ještě krátké a já jako bych stále sbíral jenom jejich ocasy. Letím níž, než bych měl, je třeba zrychlit. Počasí se může každou chvíli změnit.

Najednou vidíme Chana i Pabjedu. Pak se zase zanořujeme mezi nižší nepojmenované vrcholy. Dostupy jsou okolo 6000 metrů. Potřebovali bychom více. Mraky nejprve hodinu rostou jak bláznivé a pak, čím jsme dál, se najednou začaly všechny rozpadat. Něco se změnilo. Počítám to, jak daleko můžeme letět, abychom se ještě nějak rozumně vrátili. Šlapat ten ledovec pod námi se nám určitě nechce. Možná neletět zpátky stejnou cestou, ale skočit to přes souběžné ledovce na sever, je to riskantnější, ale kratší. Ale stejně tady ještě nikdo není. Horolezecká sezóna ještě nezačala, tak je jedno, ve kterém údolí bychom byli, kdybychom se zasekli. Uvidíme, teď letíme dál k Chanovi.

Dostáváme se nad centrální ledovec. Už to není tak daleko, jenom to stihnout, než to tady bouchne. Všude kolem vidíme neskutečné hory. Za těch pár minut pohledu to stálo, i kdyby cokoliv. Vzpomněl jsem si, jak jsme vloni dolétli nad Baltoro ledovec. Nemůžu se od těch hor odtrhnout. Žasnu. Nikdo před námi, nikdo kolem nás. Z lidí jsme tady jen my dva. Ale úplná samota to není. Cítím, že jsme součástí toho všeho a že tady patříme. Možná je to tím kyslíkem…

Doletěli jsme na 10 kilometrů od Base Campu Chan Tengri. A posledních 15 minut bylo jasné, že padákem už se odsud nedostaneme. Za dvě a čtvrt hodiny jsme uletěli 77 kilometrů. Nakonec to nebylo vůbec špatné tempo. Termika ale skončila, nebe se začalo čeřit, pro letošek byl s létáním ve vysokých horách konec. Otočili jsme se a ještě 5 kilometrů klouzali zpět. To údolí má 85 kilometrů a většina z toho je ledovec, takže každý metr dobrý. Ledovec shora vypadá jako manšestr. Ale jsou to kameny, balvany, jezírka, trhliny, štěrk a blátivý písek, který se na slunci ohřívá a vypaluje do ledu další svahy a díry – tedy nic, do čeho je jednoduché přistát a po čem se dobře chodí. Vybrali jsme to nejrovnější možné místo, ale výška 3600 metrů, velké šutry, naložené padáky, ztuhlá těla a těsně nad zemí taky pár metrů větru do zad – každé takové přistání je velký problém a jde o kosti a pak taky o život.

Sedíme. Potlučení, ale chodit můžeme. Během půl hodiny se přehnala bouřka. Telefonem jsme volali do Karakolu, Karel se ještě nenašel. Kdyby za ním letěla helikoptéra, letěla by nejdříve pro nás, jenom my jsme věděli, kde by mohl být. Když se najde, tak prostě nepoletí. Tak jsme to vymysleli. Unavení z letu a pomačkaní z tvrdého přistání jsme naložili bágly na záda a šlapali. 400 metrů za hodinu. To byl náš nejrychlejší možný postup. Nejdříve dolů, pak nahoru, pak dokola, pak zpátky, bez maček, bez cepínů, bez hůlek, bylo to tvrdé. A do tmy. Jídlo a plyn jsme měli tak na dva dny – s trochou skromnosti. Nevypadalo to příliš dobře. Když se Karel najde, Karlova helikoptéra nepoletí a jestli nenajdeme základnu pro horolezce, kde by mohla parkovat jejich helikoptéra, tak je asi po nás. A když Karlova helikoptéra zítra poletí, tak bude asi po Karlovi. Noc na ledovci jenom na padácích a ráno? Baterka v satelitním telefonu definitivně klekla, možnost zavolat pomoc byla fuč. Šli jsme dál, nebylo na výběr.

Měli jsme dost času přemýšlet. Občas mi blesklo hlavou, v jakém stavu budeme za tři dny a pak za pět dní. Kdy asi necháme padáky ležet a půjdeme nalehko. Jídlo jsme nemuseli nijak dělit, protože nebylo prakticky co. Vodu už jsme začali pít bez převaření z ledovce. Ale nálada byla celkem dobrá. Chtěli jsme se z toho dostat, sice ještě nebylo jasné jak přesně, ale pokud někdo z nás někam na ledovci nezahučí, tak šance stále je.

Někdy před polednem jsme to uslyšeli. Bylo to jak z filmu. Helikoptéra. Za chvilku se vynořila před námi. Začali jsme skákat, mávat, křičet. Byli jsme zachráněni! Ale jenom na chvilku. Stroj sednul několik kilometrů před námi. Nebylo jasné, jestli nás viděli, ani co tam dělají a za jak dlouho poletí pryč. Každopádně už bylo vidět, kde mají horolezci hnízdo. Rozběhli jsme se za ním. Běh bez energie a bez kyslíku se měnil v rychlou chůzi, pak v chůzi a najednou jsme měli zase své obvyklé tupé tempo. To se nedalo stihnout. Stroj se znova zvednul a letěl pryč. Vlastně jenom dělal zatáčku, kterou dotočil a najednou 100 metrů nad ledovcem letěl zase přímo na nás. Takže nakonec přeci jen. Ďuro vytáhnul rychle padák, mával s ním, já jsem taky mával, řvali jsme nadšením. Teď už to bylo jasné – jsme zachráněni! A ten stroj nad námi normálně prolétnul a pokračoval dál. Bez nás. Dnes už podruhé zůstaly zbytečně naše těla na tom šíleném ledovci. Asi letěl do Base Campu a nás nabere cestou zpět. Chlácholili jsme se. A tak jsme šli k místu, kde předtím parkoval.

Ztrápení a bez energie jsme tam po několika hodinách došli, a pak to chytlo úplně jiné tempo. Tři horolezci na nás kulili oči, kde jsme se tady jako vzali, že oni teď přiletěli a jsou tu letos první. Nalil jsem jim zbytek Whisky, oni nám nalili čaj, půjčili baterku do satelitního telefonu – Karel se našel. Do patnácti minut od našeho příchodu už na nás křičeli, ať běžíme, že helikoptéra už letí, ale nebude čekat. Zase batohy na záda, utíkáme, jako by za námi stříleli, vítr z vrtule, skok dovnitř a už se zvedáme nad ledovec, letíme pryč.

Myslím, že sneseme docela hodně, ale tahle akce byla něco extra. Ve všech směrech. Když jsme přistáli, šel se Ďuro zeptat pilotů. Měli v ruce prázdné sklenice od vodky a na ledovci nás nikdo z nich neviděl.

Každá taková akce nás posouvá ve zkušenostech i ve vlastních myšlenkách. Víme, že našimi bivakovými lety ve vysokých horách otevíráme dveře ostatním. Je otázkou, kam to půjde dál a kdy to skončí. Ale jisté je, že na takový podnik je potřeba mít skutečně kvalitní vybavení a tak jsme velmi rádi, že jsme mohli letět na padácích firmy Gradient – Aspen 3 a Aspen 4, spát ve stanu Hannah a že nás hřálo oblečení ze sítě obchodů Rock Point.

Více o našich expedicích se dozvíte na www.fly7000.cz .

Dalibor