Nočním busem do Manali
Žijeme v rychlé době, změny přicházejí v nepravidelných rytmech, ale v takovém tempu, že si toho nelze nevšimnout. A při jízdě nočním busem do Manali jsem přemýšlel nad tím, jak moc jsem já osobně toho součástí a do jaké míry já osobně pomáhám roztáčet kola života a jestli to chci.
Je to stejné, jako když člověk šlape do kopce, když pravidelně vydechuje, když sleduje boty jak jedna předbíhá druhou, když se na chvíli zastaví a rozhlédne se, jak se změnil výhled z nového místa – to je čas, kdy kromě nekonečně ohrané melodie v hlavě zní také věty, které slyšel tak daleko a v hlavě si je donesl až na tohle místo.
Ty věty byly nezařazeny, odloženy, uschovány a teď se postupně tlačí ven stejně jako pot z vlastní kůže a znova a znova hledají odpovědi a nakonec taky správný moment k zatracení. To pak stejně jako ten pot odkapávají na úzký horský chodníček a zůstávají tam ležet vyřešeny, čekajíce na déšť a vítr, který z nich definitivně udělá součást cesty, na které to člověk pochopil, na které to uzavřel, na které se své myšlenkové zátěže definitivně zbavil.
Teprve potom hory ukážou svou pravou krásu. V tu chvíli horami prochází naše lehká mysl, tělo přirozeně následuje její trajektorii, v tu chvíli je možné úplně všechno. Nejsou příliš hluboké kaňony ani příliš vysoké hřebeny. V tu chvíli je člověk proměněn a stává se součástí prostoru.
Byla ještě tma, bus zastavil, venku chodil nějaký člověk s baterkou, koukal jsem se na otevřené dveře vedlejšího domku, nic zvláštního. Ale uvnitř mně právě uzrála jistota, že už záleží jen na mně co si v sobě ponechám a čeho se zbavím. Že si chci ten prostor užít, že to chci prožít nejen s Filipem, ale taky s Ďurem, se kterým jsme v této oblasti v roce 2002 začínali naši první společnou bivakovou expedici. Je to rok, co se Ďuro v autě zabil.
Cítil jsem se připraven.
Články
Fotogalerie