Začalo to tím, že se mi sešly rovnou tři akce na jeden víkend a já se nechtěl smířit s tím, že na některé z těchto akcí budu chybět. Nejdříve za mnou přišla mamka s dotazem, na kterou sobotu v září má naplánovat oslavu svých 60-tých narozenin. Po nahlédnutí do svého plánovacího kalendáře jsem zjistil, že to může být jedině sobota 15. září. Pravda už tehdy jsem věděl, že v tomto termínu mám raketový závod Katushu, ale říkal jsem si, že se tyto dvě akce zas až tolik nepřekrývají. Prostě odzávodím a půjdu pařit k mamce… Do třetice vložil Kamil do tohoto termínu MČR v přesnosti přistání. Risknul jsem to a vsadil jsem na počasí, že to za mě vyřeší.. A nejen vyřešilo, ale lepší počasí jsem si snad ani nemohl přát.
Sobota ráno pravda vypadala trochu zoufale. Navíc na prezentaci a brífingu nám pěkně zapršelo. Ani jsem se nestačil svých týmových kolegů zeptat, jak se celý ten rok co jsme se neviděli měli a už jsme museli fičet nahoru na kopec. Rozcházeli jsme se s tím, že padáčkáři budou hold muset dolu doběhnout 🙁 Skeptická nálada mě přešla hned, co jsem vystoupil na Javoráči z auta. Meluzína kolem vysílače šeptala „nezoufej vždyť už je to téměř letové“ 🙂 Dalibor jako by ten hlas taky slyšel, posunul start závodů o 15 min a to se vyplatilo.
Můj běžec vyběhl na předávku jako čtvrtý těsně za běžcem z týmu horské služby, se kterým letěl můj kolega z BŠL, instruktor Kollega :-). O kousek jsem mu utekl hned při seběhu po malé sjezdovce, kde jsme oba potkali našeho kamaráda Danka, který přibíral na prvním místě a pak zabloudil. (Znám to z vlastní zkušenosti. To je hned, psychika, stres a zabloudíte i na mateřském kopci…). Na sjezdovce jsem se minul s Michalem, který přebíral štafetové pivo na druhém místě. Nacvičenými pohyby jsem rozhodil padák a zapnul se do sedačky. Dvěma rychlými kroky do zadu mi padák dmoucí odhalil zakudlané šňůry na pravé straně. Povolil jsem tah a hned po tom, co se zavřela náběžka, uzlíček povolil. I Michalův nezdařený pokus mě nechával chladným. Otevřel jsem si náběžku a hle ze zadních pozic na mě s padákem nad hlavou útočí kolega Radim. Neváhal jsem a hned, jak mě minul, jsem vyběhl za ním. Padák se nalil jako by nic, ale hned jak jsem se odlepil od země, tak to začalo. Cítil jsem se jako provazolezec, kterému upadne vyvažovací tyč… Ztrátu na Radima jsem velmi rychle dohnal a navíc mě samotného překvapilo, že jsem i méně klesal. Definitivně jsem ho setřásl asi v půli kopce, kde se jal přistávat a padáček přehodil přes strom. Vzhledem k tomu, že jsem na tom rychlém padáčku letěl teprve po druhé, trochu jsem se obával přistání do kruhu, načež vše dopadlo ok. Mírné zdržení předávky vytahováním piva ze záložáku už nás nemohlo ohrozit. Na stupně vítězů štafetových závodů jsem šel letos poprvé s pocitem, že jsem pro to i něco opravdu udělal. Skutečnost, že jsem vyhrál i svojí disciplínu mě až tak nebrala jako to, že jsem zařízl Dalika:-)
Začátek „garden party“ na počest mamčiných šedesátin jsem už sice nestihl, ale jídla, pití a dobré nálady bylo ještě pořád dost. Trochu jsem si dělal starosti, jestli ten vítr na večer nezeslábne a Kamil nás ještě nevyžene na start. Nestalo se tak a my mohli oslavovat na plno. Lukinův telefonát oznamující brífing v šest hodin ráno s tím, že se půjde hned na to, mě v oslavách přibrzdil…
Budík v půl šesté ráno měl štěstí, že nebyl na dosah z postele… Se Zdenou jsme přijeli na Horizont pod Skalku, kde se pomalu mátořili ze svých brlohů Kamil, Karel a zbytek zabezpečovacího týmu MČR v přesnosti přistání. Po krátkém brífingu jsme nasedli do Kamilového „terénního citroena“ a frčeli jsme na start. Na startu zlehka foukalo proti kopci. První kolo byly podmínky ještě jednoduché. Ve vzduchu naprostý olej, mírná „kaťabaťa“ tak, že bylo potřeba pouze správně naladit úhel. Podařilo se mi šlápnout trojku, i když jsem měl na mále a skoro jsem si na mokré trávě ustlal… Další lety už byly složitější. Stoupajícím sluníčkem začala do výsledků víc a víc zasahovat termika. Navíc místo přistání bylo v mírném svahu a relativně blízko lesa. Prostě ideální trénink na ME 2008 v Srbsku, kde se přistává na fotbalové hřiště mezi tribuny… Druhým a třetím letem jsem si připsal 80 a 60cm, s čímž jsem sice moc spokojený nebyl, ale doufal jsem, že se uletí maximální počet kol a že to ještě doženu. Dopoledne to vypadalo slibně. Vývozy navazovaly na přistání bez zbytečných prodlev a do jedné hodiny jsme měli uzavřené čtyři kola. Příliš silná termická aktivita nám zhatila představy o tom, že budeme ve tři hotoví. Využili jsme přestávky na oběd a krátce po třetí jsme vyrazili na start pátého kola. Hned po příjezdu na start, kde bylo opravdu přeplněno, jsem odstartoval a cca v 50m nad startem, mezi takovou patnáctkou víkendových pilotů, jsem vyčkával na Karlův startovní povel. Zbývající lety se mi už podařilo přistávat na elektronicky měřenou 16cm placku, čímž jsem začínal tušit, že by tyto závody pro mě mohly dopadnout příznivě. Závěrečné šesté kolo se bohužel neuzavřelo. Dva piloti pro změnu směru a síly větru na startu nemohli odstartovat. Nakonec po sečtení výsledku mi to dalo na první místo. Po vyhlášení jsem se kolem osmé dobelhal domů unavený, ale spokojený!
Chtěl bych poděkovat organizátorům obou soutěží za slušně odvedenou práci, mamce za pochopení, Irině za psychickou i fyzickou podporu v průběhu celého víkendu, všem svým fanouškům a v neposlední řadě tomu na hoře, co řídí to počasí, že to tak fajně zaonačil :-).
Ahoj Tomáš