Převzato z časopisu Cross Country April-May 2002
Volný překlad a úprava: El Speedo team
Chcete začít létat cross country nebo už se o to delší dobu pokoušíte ? Ať už budete plachtit podél hřebene nebo se budete pohybovat někde mezi zemí a mrakem, vždy to bude o tom, umět rozpoznat přítomnost termiky. Ta je vaší hnací silou, díky ní nabíráte výšku, díky ní se posouváte dál. O zdrojích termiky a jejím spouštění na zemi už bylo napsáno mnoho. Ale Adrian Thomas se tady zaměřil na hledání termických proudů ve vzduchu prostřednictvím pohybů a změn, které jsou přenášeny do křídla.
Struktura termiky
Struktura stoupavých proudů usnadňuje rozlišení všech druhů pohybů, které jsou v termice obsaženy. Největší termika známá člověku je atomový výbuch. Pohyb vzdušných proudů je jasný díky částicím, tlačícím se vzhůru. Aerodynamika tohoto opticky viditelného termického jevu je shodná s aerodynamikou neviditelných termických proudů, pouze stupnice a zdroje ohřívání jsou rozdílné. Termické proudy užívané při létání jsou formovány vzduchovou vrstvou, která je ohřívaná při kontaktu s horkým povrchem Země. Nejprve horký vzduch stoupá jako nestrukturovaná kulička, která se velice rychle zavinuje a vytváří kruhy jako víry na vrcholu. S jádrem se spojující víry naplňují horkým vzduchem termiku. Jakmile se vzduch přesune do jádra, počáteční rotace se zvětšuje tak, že jádro přejímá známou formu prašných vírů – čertíků, které se tvoří na spodní části (počátku) termiky.
Na vrcholu termického proudu, hlavního víru, vzduch proudí směrem ven ze středu stoupavého proudu. Na stranách pak tok vzduchu směřuje dolů a pod vzdušným vírem se vrací směrem k termice. Co následuje dál je závislé na zdrojích nasycujících stoupavý proud. Jestliže jsou dostatečně veliké, bude pokračovat přísun horkého vzduchu do sloupce.
V některých případech, je-li zdroj a míra ohřívání dostatečně veliká, se stoupavý proud formuje do plynulého stoupavého sloupce. Častější ale bývá přerušení takového sloupce, neboť zdroje stálého sycení termiky jsou nedostačující a rychle dojde k jejich vyčerpání.
Teplý proud jednou oddělený od země pokračuje ve stoupání a prašný vír vlečený jádrem pokračuje ve svinování se do hlavnímu víru, který může být až stovky metrů vysoký. Jelikož vlečné jádro současně nasává i studený vzduch z okolí, dochází k redukci tlaku tak, že nižší části zůstávají opožděně vzadu. Termické proudy mají různou velikost, největší mohou být opravdu obrovské – až několik stovek metrů napříč a rozpínající se od země a po základnu mraků. Jeden kubický metr vzduchu váží pouze přes jeden kilogram. Malý termický proud dlouhý asi 100 m napříč a 200 m vysoký váží přes tisíc tun. Vzduch, který zpočátku formoval stoupavý proud byl v kontaktu se zemí, tedy nehybný, či pohybující se minimální rychlostí vzhledem k větru a nyní byl v jediném okamžiku uveden do pohybu. Je jasné, že termika má obrovskou sílu.
Pět důležitých rysů termických proudů:
1. Na vrcholu hlavního víru se vzduch pohybuje směrem ven ze středu stoupáku. 2. Na stranách hlavního víru je vzduch zpravidla sestupný. 3. Pod hlavním (předním) vírem začíná vzduch vstupovat do tažného jádra termiky. 4. Ve středu jádra vzduch rotuje po vertikální ose jako prašný vír – čertík. 5. Termika zpočátku proudí pomaleji než vítr, ale vítr tlačící se proti ní ji deformuje a urychluje.
Střetnutí vrcholu hlavního víru termiky
S vrcholem hlavního víru se obvykle střetáváme při plachtění u svahu. Když se kluzák pohybuje kolem kopce a nový stoupavý proud se začíná prosazovat, lze cítit, jakoby obrovská síla uchopila křídlo a tlačila jej stranou. V tomto okamžiku je důležité a správné obrátit kluzák proti této síle. Není to jev zrovna nejčastější, ale pokud jste se setkali s touto silou a ona vás vyhodila ven – mimo vrchol, tedy do místa bez termiky, je možno logicky usoudit, že nový stoupající proud je nablízku. Obvyklejší je zásah hlavního víru nebo jádra stoupavého proudu ze strany. Pohyb křídla a vzduchu je v tomto případě naprosto odlišný (ve skutečnosti opačný).
Pokračování příště…
