Je určitě mnoho akcí, na které se dá na podzim vyrazit. Příjemná slovinská termika, nebo zajímavé oblasti ve Francii. Já, tak jako loni, volil Turecko. Chtěl jsem klid, pohodu a levnou střechu nad hlavou. Festival v Öludeniz – to je varianta pro téměř všechny druhy pilotů. Pro začátečníky, akrobaty, přelétané piloty i hospodské teoretiky. Myslím, že každý si tam najde to své a to je na tom krásné. Zažil jsem loňský ročník plný prolétaných dní, spousty českých tváří v poli účastníků, Sančéze, který tančil bosý na bečce piva a čepoval u toho všem žíznivým. Byl jsem tam poprvé a hned jsem slíznul smetanu. Možná proto se mi letos zdál festival poněkud povadlý.
Asi nejvíce to spískalo počasí, co se zaseklo na většinou dost silném větru a tak vidět plný truck naložený piloty při jízdě dolů po ďábelských serpentýnách národního parku, byla zanedlouho věc běžná a lehce odhadnutelná. Jenom připomenu, že podmínky, pro účast na tomhle už vyhlášeném podzimním festivalu byly podobné, jako loni. Dej 60 EURO a dostaneš každý den lístek na jeden bezplatný vývoz, pro další vývozy ti budou odpuštěny poplatky za vstup do národního parku, v době oběda dostaneš bagety s masem, majonézou a kečupem, zapiješ to chlazeným nealkem nebo teplejším pivem, můžeš ponosit festivalové tričko a ti ambicióznější si mohou zazávodit v Cross-country (honička podél moře) a nebo v Akro soutěži. Tancovat jako o život mohou na každovečerních dance party všichni. Kdo chtěl, mohl si letos nově zaplatit jenom část festivalu, toť služba pro vševědoucí meteorology a podnikatele v časové tísni.
První dva dny se létalo krásně a dlouho. Každého, kdo nelenil točit, to během chvilky vyneslo nad vrchol Babadaku a tak se nad moře dalo znova dostávat v nevšední výšce blížící se dvoum kilometrům. Kouknout pod nohy, jestli už jste opravdu nad velkou pláží a tahání špagátků pro nejrůznější roztočení, či zmuchlání vrchlíku může začít. A nebo svěsíte ruce a úplně klidně si zaletíte daleko nad moře. A jenom co přistanete, mrknete na krásně roztančené holky, vezmete si do ruky pivko a necháte se unášet představou padáčkářského ráje. Kdo nelení a vyjede si i na večerní let, může zažít také jinou fantazii – letět sám proti slunci, které se už dotýká hladiny moře, pláž pod nohama je už ve stínu a tak se vnímatelný prostor krásně oddělí od čehokoliv rušivého. Na to jsou všechny objektivy krátké. Když v tu chvíli někdo pod vámi točí spirálu nebo sat, vypadá to, jako by se už skutečně ztrácel pod hladinou. Prostě něco, co se jinde jen těžko zažívá. Slečny suší slzy a chlapi si v klidu lebedí.
Festival má ale své tempo. Od rána se na obloze objevují tandemy s vysmátými klienty. A i další padáky se z nebe sypou, jako listí na podzim. Některé listí se pěkně točí a jiné zase docela rychle padá. Občas některý lístek spadne na hladinu, prostě podzim jak má být. Kdo rozrážel klid turistického městečka v době až příliš pozdního léta, byl speaker a muzika pod jeho hlasem. To se právě blížila další ukázka ďábelsky narychleného akra, volných pádů parašutistů nebo nového oblečku pro klouzavý pád Tomáše Ledníka (SKY Paragliders). Jenom co začala muzika hlučet, hlavy lidí se najednou začaly vytáčet k nebi a sledovaly kousky všední i nevšední, povedené i nepovedené. A jestli v davu byli lidé, kteří čekali na něco, co by je pořádně překvapilo, na co by určitě nezapomenuli a mohli by o tom kdekoliv vyprávět, tak i ti si přišli na své. Sám to mám ještě před očima i s těmi lidmi, kteří se hned po doskoku hnali stejným směrem. Tomášovi se při jednom krásně dlouhém volném pádu otevřel padák tak nízko, že níž už to ani nešlo. Bylo to hodně rychlé a tam nahoře měl v tu chvíli někdo pořádnou šichtu. Ale muzika hraje dál, slečny tančí a festival pokračuje. Mike Küng na startu řádil po kabinách aut a soutěžící akro piloti, předváděli bodované figury. Nakonec porota vyhlásila stejně jako loni Arifa Kemala Buharu, jako vítěze Akro soutěže. Škoda, že nebylo lepší počasí na dokončení Cross-country závodů. Byl z toho smutný jak hlavní organizátor Cloud 9, tak i český sponzor festivalu SKY Paragliders.
Co se mně týče, když začal být po třetím dnu vítr více než zvládnutelný, zajel jsem do Fetie koupit vodní dýmku a zbytkem akce jsme se prokouřili přes skvělé koupání a zvuk šplouchavých vlnek, plážový fotbálek a večerní tanečky až k cestě zpátky domů. Nemůžu říct, že jsem si fyzicky odpočinul, protože posledně jmenovaná činnost nebyla zrovna s nohama na stole, ale jinak to byla velice příjemná změna.
A tak jak jsme přijeli, tak jsme i odjeli. Tedy konkrétně naše třiadvaceti členná skupinka letos osobními auty a musím potvrdit, že co se snesitelnosti týče, je to skutečně lepší varianta než autobus. Důvodů je několik, i když to je o něco dražší, mohli jsme se podívat do Pamukale, mohli jsme si užívat nekolektivní svobody a hlavně jsme jako střídající se řidiči nemohli pít. A to byly letos příjemné plusy.