Vítek začal skákat ze schodů dolů. Nejdříve z druhého schodu, pak z třetího a když jsem procházel dveřmi, náhodou jsem ho viděl skočit i ze čtvrtého. Říkal jsem mu, že hlavně musí skákat hodně dopředu, aby si o ten poslední schod nenatloukl zadek. A on se pak znova postavil na ten čtvrtý, divně se kroutil, chytal se za bradu, drbal se za uchem a nakonec ho to dožralo, založil ruce do podpaží a zakabonil se. Začal se bát.
Chvilku mi bylo líto, že jsem se ho snažil varovat. Hlavou mi v okamžiku projely různé schémata a různé situace, které bych s ním v budoucnu asi zažil, kdybych zareagoval tak či onak. Zase jsem se zapřemýšlel nad tím, jak je možné tolik situací projít za takový krátký zlomek sekundy. Proč se k takové rychlosti nedokážu přimět úmyslně, ale přichází to nečekaně, kde jsou ty stimuly. Ale protože jsem nechtěně zase přeřadil na obvyklou rychlost, budu to muset dopromýšlet asi někdy jindy.
Ale Vítek – trochu jsem ho postrašil a on se takhle zaseknul. Už to vzniklo. Chvilku jsem se na něho díval a pak říkám, pojď dolů, naučím tě skákat žabáky do dálky, pak to třeba půjde. A tak šel. Dali jsme si startovací lajnu a Vítek donesl autíčko, ať máme čím označit rekord. Nohy u sebe a hop… Ze začátku to bylo slabé. Ale autíčko se pomalu posouvalo. Trochu mu vadilo, že pokaždé není rekord. Říkám si – to bude problém. Snažil jsem se mu vysvětlit tu techniku, jak si může pomoci rukama. A pak to přišlo. Říkám – hoď ruce před sebe a pak skoč za nimi. A on házel rukama a skákal. A autíčko jsme každou chvilku posouvali a on věděl, že mu to jde. Byla sranda. To každý sám pozná, jestli mu něco jde nebo ne. A tak jsme to natrénovali.
Pak se postavil zpátky na čtvrtý schod. A když měl skočit, tak se zase chytnul za bradu, za ucho a pak říká – tati, pomůžeš mi? A to jsem se dostal zase do pasti. Nebyl jsem si jistý. Říkám – pojď na trojku, zkus to z ní a pak to zkus ze čtverky. Z trojky mu to šlo a ze čtverky jsem mu nakonec musel trochu pomoct. Pro tentokrát. Jako drobnou omluvu za to, že jsem mu nenechal jeho bezstarostné skákání.
Ale čemu jsem se znova pousmál – jaké krásné přemýšlení mi Vítek zase dopřál. Hoď ruce před sebe a skoč za nimi. Jak snadné je hodit těžiště našich myšlenek kdekoliv do prostoru a nechat se tam celý jak na gumovém laně katapultovat. Jak lehce to jde, jenom se nesmíme začít bát a nebo ještě lépe – můžeme strach vnímat jako doprovodný jev a jakési potvrzení, že to je právě ten moment, ve kterém máme šanci.
Pěkné Velikonoce…
Dalibor
