Jako asi většina poletovačů těžko snáším zimní nelétavé období. Určitě se dá něco dělat, třeba blbnout na mezích za silnějšího větru nebo zkoušet nahazovat padák, ale pořádný let to prostě není. Začínají se projevovat abstinenční příznaky jako nervozita, neklid nejasného původu a postávání v práci u okna, když je venku krásně, spolu s mumláním : „Dneska by to šlo…“ A tak když mi přišel od kamaráda Franty mail s dotazem kdy že pojedeme lítat, třeba první víkend v únoru do Alp na Hinterstoder, byla to záchrana skoro na poslední chvíli. Doma jsem rodinu přesvědčil, že je ve všeobecném zájmu, aby mě nechali vyvenčit (ne že by to byla těžká práce, manželka Petra taky lítá, ale posledních šest měsíců ji plně zaměstnává naše první ratolest), no a pak už jsem jen upravoval rozvrh v práci, aby mi tam nelezli klienti, když budu pryč.
Na rozdíl ode mě bral Franta větší část rodiny s sebou, takže nakonec nás jelo šest v dodávce, která dokázala pojmout vybavení pro všechny cestující. Vzhledem k poloze Hinterstoderu jsme měli všichni lyže, kdyby se třeba náhodou nedalo poletovat. Předpověď se pár dní před odjezdem často měnila, ale říkali jsme si, že při nejhorším dobře polyžujeme.
Na místo jsme dorazili v pátek a zklamaně čučeli do mraků, které zakrývaly horní část kopce. No co, aspoň se povozíme. Nahoře jsme si prohlédli startovačku, viditelnost byla fakt mizerná, takže kromě té placky na vrchu byla vidět akorát poctivé rakouské mraky. Sníh byl ale parádní, tak nás to nakonec ani moc neštvalo. Hlavní bylo, že spokojenost Frantových rodinných příslušníků smazala jakékoli náznaky pocitu promarněného dne. Večer jsme si plánovali, jak to uděláme, kdyby se vyčasilo.
A ono jo! Ráno bylo nebe vymetené, mráz –16°C. Franta stanovil optimální čas prvního startu okolo 12,30. Ale když jsme už po jedenácté viděli místní borce a borky na lanovce s bágly plnými padáků, vyměkli jsme a vyrazili za nimi. Na Hinterstoderu se platí startovné 5€ na osobu a den. Jako správní čecháčci jsme se to snažili odrbat, ale nevyšlo nám to. Nahoru se jede lanovkou, nejdřív kabinkovou a pak se přesedá na šestisedačkovou. Tam nás odchytil chlapík, jestli máme koupené lístky na start. Ještěže byla poblíž kasa. Nakonec nás dva lístky na den stály jen 8€. Když jsme lanovkářovi ukázali, že už máme zaplaceno, zastavil kvůli nám na chvilku provoz pro lyžaře a nechal nám k dispozici celou šestisedačku, abychom se pohodlně vlezli i s padáky. Holt za peníze i muzika hraje. Na startovačce bylo docela plno. Zajímavé bylo, že nikdo z těch, kteří tam rozložili padáky, nechvátal do vzduchu, přestože vítr šel mírný přesně na komoru. Po dohodě jsme se nacpali před ně. První start mi nevyšel, tak jsem tam v celé parádě nové kombinézy pobíhal jako kurzík a snažil se rychle zmizet. Na podruhé už mi to vyšlo.
Byl to nádherný slet s převýšením 1200m. Nějak se mi ani nechtělo do řízení moc zasahovat, jen jsem pozoroval krajinu z výšky a okolní štíty hor na horizontu. Přece jen po několikaměsíční pauze je let trvající déle než pět minut docela zážitek. Přistávačka leží dole v údolí na fotbalovém hřišti, našíř kterým projela rolba a udusala malou runway. Motivace trefit se na přistávačku byla docela velká, protože přistát do metru nového prašanu v okolí hřiště je sice do měkkého, ale dostat se z něj k cestě s padákem na hrbu už není žádná sranda. Napoprvé mi to nevyšlo o dva metry – naštěstí jen o dva metry, protože padák dopadl na přistávačku, zatímco mě, potvora sobecká, vyklopil před ní do sněhu. Plazil jsem se jak Meresjev, protože to byl nejsnazší způsob jak se dostat na pevnější povrch.
Franta přistál chviličku po mě a už hnal skládat padák, aby se stihl ještě jeden let, než zavřou lanovku. Jako dvoučlenná karavana plně naložených mezků jsme prosupěli městečkem a chytli poslední lanovku nahoru. Na startovačce už nikdo nebyl, kdo mohl, ten odletěl, ostatní odlyžili. Nachystali jsme si křídla a na jistotu odstartovali.
To už jsme se snažil i něco vytočit nebo aspoň posvahovat, ale moc mi to nešlo. Aspoň jsem udělal pár fotek za letu – a že tady je opravdu co fotit! Franta nade mnou brousil nulku a bylo úplně vidět, jak se mu nechce dolů. Nakonec i on musel, že prý kvůli zimě. Celý večer jsme si pak porovnávali údaje na variu a kuli pikle na další den.
V neděli se nebe trošku potáhlo vysokou oblačností, ale nebylo to souvislé, občas se objevil velký flek úplně čisté oblohy. Lyžovali jsme do jedenácti, pak už jsme to nevydrželi a šli lítat. Tohle už bylo jiný kafe. Termika chodila, trojkové stoupáky, pětkové klesáky. Chvíli jsme se držel hřebene, ale pak jsem objevil v údolí skály, nad kterými to chodilo. Je pravda, že jsem se držel tak 50m nad stromy, ale přišlo mi to dost. O to větší překvapení mě pak čekalo na přistávačce, kde mě asistent místní inspektorky Daniely Altmann vysvětlil, že by se mnou inspektorka ráda mluvila a že říkala něco o zákazu letů pro mou osobu. No hrklo ve mně jak ve starých hodinách – zrovna když to začalo trochu chodit, tak bych končil? Ono je to totiž tak: na startovačce je cedule, kde je napsáno co se může, co ne a vůbec. No a cedule zmizela napůl ve sněhu, napůl za hromadou padáků místní školy. Takže jsme si přečetli datla. V údolí, kde jsem statečně bojoval o minuty navíc, sídlí místní morous, kterému patří i přistávačka, a ten dělá místním problémy (po padácích zatím ještě nestřílí, ale možná že po dnešku začne). Navíc je jakési nařízení o létání v určité výšce s ohledem na plašení zvěře a turistů. No prostě bylo toho dost. Nakonec jsem Danielu našel. Ukázalo se, že neumí anglicky, respektive asi tak jako já německy, a tak ze sprduňku sešlo, akorát mi s úsměvem ukázala ceduli a abych si ji jako přečetl. Sami s létáním končili. Když jsme se jich ptali proč, řekli, že dneska není dobrý vítr. Nám se to nezdálo, ale Franta říkal, že když místní balí, tak není něco v pořádku. Jako obvykle měl pravdu, ale zjistili jsme to až po startu.
Termika byla na cucky. Navíc nad hřebenem zesílil vítr a ten ji dorazil úplně. Mlelo to se mnou fest, na focení vůbec nepřišla řeč a když jsem se dostal do klidnějších míst, zjistil jsem, že mám poněkud mokro na čele. Přízemní let tentokrát nehrozil, i takhle rozbitá termika mě vykopla do výšky startu a tam jsem vydržel poletovat asi půl hodiny. Po přistání jsme se s Frantou rozhodli dát ještě jeden let, že už třeba nahoře fouká míň.
Tentokrát startuje Franta první, má foťák a že zkusí udělat fotku Atise za letu. Starty nám jdou tentokrát bídně, na poněkolikáté se to konečně daří i mě. Hned po startu mě to tlačí na hřeben, vítr místo aby utichal, tak ještě trochu sílí. Potkávám stoupák 3m/s – a najednou KLAP – cítím, že padám dolů. Dvacet metrů pod sebou vidím ty suché smrky a jejich špičaté pařáty. Visím na zdravé třetině vrchlíku a tiše mumlám leteckou litanii vyhrazenou pro tyhle případy: „Kurva, kurva…“ Atis se konečně dofukuje, právě včas, aby zachytil další poryv, který mě vystřelí o patnáct metrů vzhůru. Ještě že tak, jinak by mě to hodilo na stromiska. Najednou vidím Frantu ve stejné výšce, asi padesát metrů po pravé straně. „Sakra, to je moc blízko, v tomhle marastu to taky nemusím uřídit a zamotáme se,“ honí se mi hlavou. Oba stojíme ve speedech, ale sotva se držíme na místě, vítr nás dopředu nepustí. Franta je v pohodě, jde ještě kousek blíž ke mě. To už měknu a uhýbám od něj. Chvilku se tam takhle honíme, občas záměrně, občas evidentně nedopatřením. Pak nad koncem hřebene se vzduch konečně zklidňuje, začínáme si točit každý to svoje.
Mám zrovna takovou klidnější dvojku, když najednou vidím ptáka. Na krkavce je to moc velké, tmavě hnědé, konce křídel s letkami – no jo, je to on, Král horského nebe – orel skalní! Nádherné létavé zvíře. Vydávám se za ním, ale nechce si mě k sobě pustit, tak ho moc nepronásleduji. Navíc mi ukázal pěkný stoupák.
Blíží se Franta a huláká: „Leť vedle mě a trochu níž!“ Dochází mi, že chce fotit. Má holt pevnější nervy. Poprvé letím s někým takhle blízko sebe, let najednou získává novou dimenzi. Přestože letíme údolím a slunce už zapadá, pořád se tu dá ještě chytit nějaká ta nulka nebo jednička. Protahujeme lety co to dá. Nad přistávačkou mám skoro sedm set metrů. Taková akorát výška na spirály. Před několika měsíci jsem měl stejnou výšku nad přistávačkou na Ostrém, ale měl jsem strach. Dneska si to ale ujít nenechám. Po jedné na každou stranu, abych si to připomněl. Ze spirál mám nakonec vlastně docela příjemný pocit.
Přistáváme do setmělého Hinterstoderu. Přistávačka je v dost tmavé stínu, ale trefit se dá s přehledem. Ještě pár zatáček, finále a už zase stojím na zemi. Franta už sedí kousek ode mě, balí a i na tu dálku je vidět, jak svítí spokojeností. Prostě ten poslední let ve dvojici byl fantastickou tečkou se vším všudy.
Takže kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsme polítali, tak jo, POLÍTALI!!!
