“Tak jsem konečně tady”. To bylo to první, co mě napadlo po příletu do Sydney, jen nevím, jestli to bylo radosti nebo úlevou po tom 22 hodinovém únavném letu. I když, jídlo bylo dobré a čínské letušky…no připadal jsem si jak na módní přehlídce. Každopádně dlouho plánované se uskutečnilo. Ještě nezbytná pasová kontrola a prohlídka zavazadel, což může byt za určitých okolností docela slušná detektivka. Všichni určitě známe ty historky, co se při takových situacích může přihodit. V mém případě naštěstí vše proběhlo bez sebemenších komplikaci a i dvoulitrová zásoba domácí slivovice se naštěstí vesla do limitu, takže jsem dostal zelenou a mohl vyrazit za NOVÝM životem.
Hned jak jsem vylezl z letištní haly, tak to konečně přišlo…teploooo. Po té mrazivé a sněhem pokryté domovině docela příjemná změna. Jen mi začalo trochu připalovat od nohou, jelikož jsem měl pohorky, které jsem si vzal na sebe, protože jsou těžší než ostatní boty a už bych se nevešel do váhového limitu. No nic, autobusem jsem se dostal až na Maroubra Junction, kde bydlí můj kamarád a kde jsem měl přislíbeno nějakou dobu zůstat, než si něco najdu sám. Pokecali jsme, co nového v Austrálii a co nového doma v Čechách a jak kamarádi a jelikož už byla docela pokročilá hodina, šlo se spát.
Během prvního týdne jsem si intenzivně hledal ubytování, což v Sydney není problém, pokud mate hromadu peněz na bankovním účtu. Za jeden pokoj v bytě je měsíční nájem zhruba stejný jako v Praze za 3+1. Jsou prostě některé věci, se kterými člověk prostě nic nenadělá, ale v Praze rozhodně není tak čistý mořský vzduch. Pokud se chce člověk zdržet jen pár dní, úplně stačí backpackers, hostel nebo hotel. Co se dopravy po Sydney týče, je celkem promyšlená a člověk se bez problémů dostane prakticky všude, kam potřebuje bez toho, aby musel dlouhé kilometry šlapat pěšky. Jen se mi nepodařilo sehnat nějakou přehlednou mapu, kde by na jednom místě byla veškerá dopravní sít v Sydney. Asi proto, že Sydney je přece jen o malinký kousíček větší a městská doprava hustší. Takže nezbývá, než si potřebné informace najít na internetu www.sydneybuses.info nebo prostě otevřít pusu a zeptat se. Pokud se chce člověk dopravovat po Austrálii jako takové, může využít rovněž autobusové linky, vlaky (jejichž komfort se dá srovnat s našimi IC a EC), letecky (což nemusí byt finančně až tak náročné, když má člověk štěstí a trpělivost) nebo se rozhodnout pro koupi ojetého auta, což je tady zcela běžné. Před tím si nesmíte zapomenout vyřídit doma mezinárodní řidičák, to je z vlastní zkušenosti. Samozřejmě je ještě možnost půjčit si auto z půjčovny, což má smysl, když se člověk přepravuje mezi vzdálenějšími místy letecky.
Tak, jak jsem procházel tím prvním týdnem v nové domovině, uvědomoval jsem si spoustu věcí ohledně toho, co vše je tady jiné. Ne jen že se tady chodí vzhůru nohama, ale auta tady jezdí po levé straně silnice, což sebou přináší určité komplikace, které by člověka dřív ani nenapadly a to ani nemusí zrovna sedět za volantem. Jen si zkuste uvědomit, kam se nejdřív díváte, když přecházíte silnici mimo přechod. Já vím, že se to nemá, ale každý to dělá. Takže, vsadím se, že bez myšlení se všichni automaticky nejdřív podíváme doleva, a když nic nejede, v pohodě začneme přecházet a v té samé chvíli se začneme otáčet doprava. No jo, jenže když to samé uděláte v Austrálii (nebo v dalších zemích, kde to mají tak trochu obráceně), tak se může stát, že vás docela nepřipravené nabere nějaké auto přijíždějící z leva po té “špatné” straně. Věřte mi, chvíli to trvá, než se člověk přeorientuje a mezi tím v tom máte v hlavě trochu zmatek a nevíte, kam se dívat dřív, takže se pro jistotu raději díváte na každou stranu dvakrát tak, jak vás to učila maminka, když jste ještě byli malí. A taky odtékající voda v umyvadle se točí úplně blbě, jak jinak…obráceně.
Tak, to by pro začátek mohlo stačit, už s těma blábolama končím. Teď už bych snad konečně mohl napsat něco o paraglidingu v Austrálii. Pro začátek toho nebude moc, jelikož jsem zatím nestihl nasbírat moc zkušeností. Přiletěl jsem před dvěma týdny a moje nádobíčko přišlo po tříměsíční výletní cestě po moři minulý týden a taky nevím, jestli zrovna já jsem ten správnej, ale pokusím se přiblížit alespoň pár postřehu pro začátek tak, jak to vidím já. Austrálie je země paraglidingu zaslíbena. Teď to nemyslím, co se týče členské základny, ta je myslím zhruba srovnatelná s tou u nás, ale co se týče leteckých terénu. Jsou tady v podstatě dvě varianty, jak si užívat tohoto krásného koníčka. Mimochodem, do dnes nevím, proč se paraglidingu říká adrenalinový sport. Takže zpět. Dá se tady lítat na pobřežních útesech nebo XC létáni ve vnitrozemí. Vše tady má pod palcem HGFA, což je Hang Gliding Federation of Australia, která, I když tomu název moc nenasvědčuje, zaštiťuje i paragliding. Vše potřebné se dočtete na jejich stránkách www.hgfa.asn.au. V podstatě jde o to, že pokud přijíždíte do Austrálie létat, HGFA po vás chce stát se členem. Mají dva druhy členství, plné a krátkodobé. Plné je na rok a stojí kolem 300AUD, krátkodobé na 4 měsíce a stojí 100AUD. Členskou kartu by po Vás inspektoři mohli chtít na kterémkoliv místě, kde budete lítat. Bez ní se vám může stát, že vás nepustí do vzduchu. Má to jednu výhodu, členství totiž zahrnuje pojištění odpovědnosti vůči třetí osobě, nezahrnuje ovšem zdravotní pojištění. IPPA karta je samozřejmostí. Co tohle vše pro vás znamená? Pokud mate sjednané celoroční pojištění u nás doma s platností i pro Austrálii, asi by se jim nemuselo líbit, že nejste členem HGFA, nicméně by to mělo postačovat k tomu, aby jste v Austrálii mohli provozovat svůj oblíbený sport. Pokud ovšem hodláte strávit v Austrálii delší dobu jak měsíc a celou tu dobu létat, rozhodně bych doporučoval členství v HGFA. Tím to ale nekončí. Každé letové místo má ve správě nějaký místní klub a kluby si chtějí také utrhnout kousek z koláče, takže po vás také budou chtít stát se členem. Stačí ovšem, když si členství zaplatíte jen v jednom z mnoha, potom už budete na těch ostatních platit jen místní poplatky za letový terén, vývozy a ubytováni, které jsou běžné i v Evropě. Pravidla létáni jsou stejná jako u nás, jen toho sluníčka mají o trochu víc, takže už nezbývá než odstartovat.
V dalším pokračování bych rád napsal už více informací z konkrétních letových míst. Sam se už nemůžu dočkat, tak snad to bude brzo.
Závěrem bych se chtěl omluvit za ty chybějící háčky a čárky (pozn. El Speedo – už jsme to opravili :o)). Ono to bez české klávesnice jde tak trochu špatně a obávám se, že ani příště to nebude lepší. Takže tam doma nezmrznete, ať ta zima brzo skončí a nebe se zase otevře letuchtivým nadšencům.
