El Speedo expedice 2006 – letíme okolo Issyk Kullu

A mamka říkala – nehraj si s tou pistolkou :o))).

S expedicemi jsem si dal po přeletu ze Suusamyru k Issyk Kulu rok pauzu a na rok 2006 jsem potlačil vlak a domluvil se s Ďurem a Karlem na pokračování v trase do centrálního Thian Shanu. V cestě jsme měli obtížně čitelnou a do té doby nepřeletěnou oblast jezera Issyk Kull. Je to takové malé moře ve výšce 1600 metrů obklopené po obou stranách a délce 180 km krásnými horami. Ty se postupně na východní straně proměňují v pohoří Thian Shan se sedmitisícovými vrcholy. 

Myslet si, že se to dá nějak pěkně odsvahovat, to by bala dost naivní představa. Mikroklima na Issyk kullu je tak zvláštní a silné, že dokáže rozcupovat nejednoho zkušeného pilota. Pravidelně se v horách budují bouřky, přepínají se silné větry, v návaznosti na to se spouštějí místní proudění v horách, a proklouznout tím vším letem na padákových kluzácích, to není jen tak. Měli jsme se o tom dost drsným způsobem přesvědčit. 

Letěli jsme ve třech, každý z nás jsme věděli do čeho jdeme, drsnější partičku na takový úkol jsem si neuměl představit. Expedice jsme létali střídavě na různých značkách, na tuhle akci jsme se domluvili na modelu ARES od SKY Paragliders, Karel jim po několika dnech létání přidal před název písmenko “N” a nad písmeny R a S doplnil háček. Možná to do toho vysokohorského létání plného bouřek a bláznivých větrů nebyla úplně nejlepší volba, ale takové karty jsme měli a s nimi jsme hráli. 

Pořád mi vyskakuje vzpomínka na den, kdy jsme se přesunuli na severní stranu jezera do pohoří Kunkej Alatau, že to zkusíme proletět tudy. Krásné počasí, letěli jsme jak to šlo a pak se to začalo budovat a než jsme z toho průseru stihli vypadnout, tak nás to každého tak semlelo, že jsme se dost depresivním stavu posbírali po okolí, sedli do jurty, snědli co bylo a otevřeli vodku. Každý za sebe jsme otevřeně přiznali, že to bylo hrubě přes čáru, že to byla brutální náhoda, že jsme v horách nezůstalil, a že na to kašlem, že končíme. Vodku jsme dopili, ne jednu a ráno zase krásné počasí. Ty naše nemocné mozky si to přeložily tak, že je matematicky nereálné, aby se stejný průser znova opakoval. Koukli jsme na sebe a domluvili se, že pokračujeme, ale že už teda budeme opatrnější :o)). Prostě “tak života chode”. Tak jsme se přesunuli o kus dál a letěli. Jestli si myslíte, že už to pak bylo normální, tak musím říct, že ne. 

Ale o tom si můžete něco přečíst a taky jsem dal kompletní Expediční videjko na web, tak můžete i kouknout, je to taková docela pocitovka z létání a života pastevců pod kterou hraje fantastická hudba Davida Stypky a kapely Najzar, se kterou tehdy hrál. 

To jsem přišel k nám do hospody, chvilku jsem s chlapama kecal a pak jsem se zeptal, jestli neznají někoho, kdo má nějakou dobrou hudbu, co bych mohl dát k videu z expedice, ze které jsem se zrovna vrátil. Borci se na sebe koukali jak jak telata a pak se začali strašně tlemit. Jsem si nevšiml, že na Kohutce měli zkušebnu, že tam přespávali a hudbu měli parádní. Tak jsem byl chvilku za troubu, ale ta hudba za to určitě stála. 

Tak koukněte a držte se…
Dalibor

Zanechte komentář

Máte dotaz?

Zrovna někde lítáme, ale pokud nám chcete zanechat vzkaz, napište nám! :)

0

Začněte psát a klikněte Enter