Kanárské ostrovy 1997/98

Připadá mi to už hrozně dlouho, co jsme s kamarádem Zbyňkem vyjeli na tuhle cestu. Byla to má první větší cesta. Necelé dva měsíce jsme se s padáky toulali po Kanárských ostrovech, stopovali auta, přejížděli z ostrova na ostrov trajekty a spali většinou pod širým nebem. Stopovat sedm týdnů s velkými těžkými padáky – na takovou variantu bych už dnes asi těžko přistoupil, ale tehdy mi to přišlo jako fajn nápad.
Co jsme ale neplánovali, to byla dobrodružství, která nás potkávala jako na běžícím pásu. První týden jsme lítali na Lanzarote, vyschlém lávovém ostrově, při víc než silném větru. Zvykli jsme si na něj a věděli jsme, že právě pro to jsme tady jeli. Zanedlouho nás začal více zajímat mnohem zelenější Tenerife. Na nejvyšší horu Španělska Pico de Teide jsme šli celých 24 hodin od moře až k 3715 metrů vysokému vrcholu obrovské sopky. Onen noční výstup nás obdaroval krásným východem slunce. Přímo z vrcholu se bohužel nedalo létat, problém byl udržet se už jenom na nohách, jak silně foukalo. A tak jsme lítali alespoň z nižšího hřebene. Večer jsme pak uzavírali v domácí Pepého hospůdce. Při jedné takové uzávěrce jsme se málem nechali naverbovat na rybářskou loď. Kdo ví, kudy by dále vedla tahle cesta. Bylo nám ale souzeno zažívat jiná dobrodružství, než na moři.
Začalo to jedním zlodějem, který si zapůjčil mé nejdůležitější věci: drahého Nikona i s filmy, všechny doklady a téměř všechny naše peníze. Prakticky mi zbyl celý padák a jídlo asi na týden. Zbyňkovi se neztratilo nic, ale většina peněz byla v mých ukradených věcech. Odjeli jsme na Gran Canarii a řešili skutečně těžká rozhodnutí, jak naložit s tou trochou peněz, co nám zbyla. Hledali jsme práci. Nebyli jsme zrovna v kursu. Bez normálního oblečení, s lehkou jazykovou bariérou a bez střechy nad hlavou to bylo celkem složité.
Práci jsme nakonec našli v Maspalomas na jedné z mnoha diskoték a později i v malém Bistru. Jídlo i alkohol bylo zajištěno a navíc jsme se poznali se zajímavou osůbkou polského šéfbarmana Slávka. S ním jsme prožili zatím naše nejzvláštnější vánoce a taky Nový rok. Až peněz přibylo natolik, že jsme už nemuseli nějak zvlášť šetřit vyjeli jsme dále. Přes Fuerteventuru jsme se dostali zpátky na Lanzarote. Odtud jsme totiž měli zpáteční letenku. Lítali jsme, co se do nás vešlo a užívali si posledních dní na ostrovech. Slávek nám dlouho vyprávěl, jak zajímavě se on na tyhle ostrovy dostal a nám v hlavě utkvěla jeho příhoda s kanárskou charitou. I my jsme chtěli poznat na vlastní kůži, jaké to je být v charitě. Ne, že bychom tam museli, ale prostě jsme to chtěli zkusit. Bylo to pro nás veliké překvapení a určitě i dobrá zkušenost.
Je pro mně složité si vzpomenout na myšlenky, které se mi tehdy honily hlavou. Pro skalní nadšence a nové zájemce o podobný způsob cestování na Kanárských ostrovech můžu nabídnout kompletní deník této akce, psaný hned po příjezdu. Není psán rukou spisovatele a asi je i dost dlouhý. Ale věřím, že nabízí hodně důležitých informací o nejrůznějších leteckých místech, o cenách na ostrovech a možná, že někoho odradí od stopování s padákem. Ušetří mu tak spoustu nervů a sil.

Zanechte komentář

Máte dotaz?

Zrovna někde lítáme, ale pokud nám chcete zanechat vzkaz, napište nám! :)

0

Začněte psát a klikněte Enter