Odjíždíme vcelku klasicky… problém je v tom, že ještě dva dny před odjezdem netušíme, jak pojedeme. Někdo navrhuje koupit Žigula a vijóó do Kyrgyzstánu, jiný zase chce stopnout nějaký vypečený kamion. Naštěstí vítězí zdravý rozum a po 5-ti denních debatách v Kačabaru (oblíbená restaurace) objednáváme letenky z Moskvy do Biškeku (hlavního města Kyrgyzstánu, starý název Frunze) a odsud do Oše. Nicméně ještě zbývá problém, jak se dostat do Moskvy.
Jako nejlepší se nám jeví varianta nechat se zavést do Chotěbuzi a tam počkat na kamión, co si to pohrne do Moskvy. Hm… byl to dost blbý nápad. Příští den ráno funíme s našimi ohromnými batohy na nádražíčko do polského Těšína.
Babča v kase je trochu mimo, když po ní chceme zjistit, kdy a co jede do Moskvy. Nakonec to necháváme na intuici, teda spíš na náhodě a nasedáme do prvního vlaku, který jede směrem, na kterém jsme se shodli, že by mohl být ten pravý. Na polsko-běloruské hranici v Brestu si říkám – Pánku jak si mladý tak si blbý, na co ses to dal. Dřevěný vlak, ráj veksláků, prostě země neomezených možností. Než se mi to všechno podaří pořádně strávit, tak už naštěstí stojím v Moskvě na Běloruském “vakzálu”.
Moskva je super. Překvapuje mne, jak to tu všechno klape i pivo mají celkem dobré. Bágly necháváme v úschovně a jdeme do města. První noc nespíme a jen tak se couráme. Navštívíme náš velký vzor V.I. Lenina. Čistě mezi námi, on není zas tak velký, spíše naopak. Druhou noc bereme bágly a jdeme chrápat do Filjevského parku. Mám z toho všeho hodně dobrý pocit. Moskva má u mě velkou jedničku.
Náš odlet z Moskvy je kapitola sama o sobě. Těžce se dokopáváme na Letiště Šeremetěvo, kde nás má čekat ženská s letenkami (jen na základě ústní domluvy). Jsme nadšení, ona tady fakt je, jenom to má jeden háček – letí se z úplně jiného letiště na druhé straně Moskvy. Začíná šílený úprk a shon. Na letišti Domodědovo kde nás vyklopí flegmatický taxikář za 150 USD nastává “drobné” přebalování, že prý naše bágly nesmí vážit více než směšných 20 kg, jinak budeme platit za nadváhu. Takže oblíkáme, co se dá i co se nedá. Máme na sobě výbavu do -35° venku je asi tak +35°, k tomu šílená tlačenice a časový stres, prostě pohoda asi jak v automatické pračce. Nakonec se nám to daří a čtyři mchelini navlečení do péřovek, stanů a podobně, přichází na odbavení. Jenom detektor kovů drobně nechápe. Po několika marných pokusech projít přes něj zaměstnanci rezignují a pouští nás naokolo. Asi to dělaly ty mačky v kapuci, nebo možná úplně něco jiného z těch kil železa, co jsme měli na sobě navěšené. Při vstupu do letadla Pivrnec zjistil že mu chybí ledovcové brýle, tak běžel ve svém apartním oblečku je shánět. Asi si tam dodnes povídají, jak k nim přiběhl těžce zimomřivý obtloustlý trpaslík a začal řvát “kde moje briuky”, pak mu vypadla štangla salámu a flaška Whisky určená na úplatky z rukávu. Zpacifikovali ho, až když mu přistavili privátní autobus, který dovezl našeho “delegáta” zpátky k letadlu.
Na letišti v Biškeku to všechno absolvujeme ještě jednou, jenom s tím rozdílem, že máme o den více času. Prostě jsme se nevešli do letadla, kterým jsme měli letět. V Oši začíná exotika. Všude kolem bubáci, bágly z celého letadla vysypali na jednu hromadu a každý si bere, co uzná za vhodné. Trochu moc free i na mně. Ale nikomu to zcela zjevně nevadí, tak mi nezbývá nic jiného, než aby mi to taky nevadilo.
Nastává období vodkových dýchánků pod obrovskou sochou Lenina. Vodka za 25 Somů/0,5 l (1 Som = 0,9 Kč), ovšem za značku “Poslednij boj” si člověk musí připlatit. Šašlíky (něco jako ražničí) se dají sehnat za 2,5 Somů . Nekup to a navíc se nás na stadionu, kde trávíme rána, snaží přesvědčit, že pod naší cílovou horou je hafo sněhu. Ale asi po týdnu nás přestane bavit platit 0,5 dolarů za nocleh a tak vyrážíme na trek do neznáma. Bereme taxíka za 0,5 Somů na 1 Km a vyrážíme na Papan. Je to úplně neznámé údolíčko kde podle místních byli poslední cizinci před 12 léty. Není tedy divu, že budíme rozruch, všude nás chtějí pozvat do jejich jurty, nabízí “carské pstruhy”, prostě luxus. Ovšem v jednom pětitisícovém sedýlku nás zastavuje bouřka a vzhledem k tomu, že jsme hodně na lehko, to radši balíme a jedem zpátky do Oše. Tam dáváme opět zatučňovací kůru, dokupujeme poslední zásoby a z buldočí zarputilostí vyrážíme pod Pik Lenina. Nejdříve něčím, čemu říkají linkový autobus do Sari-mogulu (o tom si nechte někdy vyprávět – 80 km celý den, tlačenice více než úctyhodná..). V Sari-mogulu nás vítá šílený vítr – všude kolem zvířený prach, říkám si jestli je to normální pod horou, tak to se ani nemusím pokoušet jít nahoru.
Nicméně zbývá ještě problém, jak se dostat do základního tábora na Ľukovou Poľanu. Domlouváme se z místním borcem, že nás tam hodí Kamazem. A za chvíli už fičíme naložení na korbě, v tom děsném fičáku, přes travnaté plochy k hoře a typujeme, která to vlastně je. Dobrák z Kamazu nás vyhazuje u rozvodněné ledovcové říčky se slovy, že bejz je hned na druhé straně. A chce ještě více peněz, než na kterých jsme se domluvili. Když odmítáme, tak vytáhne průkazku policajta, a že nám dá “štraf”. Tím nás ukecá ještě o jednu krabičku cigaret. Ale za to kino, co zahrál, když se pokoušel demonstrativně přeskočit ledové proudy na druhou stranu, to stálo. Ráno se snažíme dostat na druhou stranu i my, celkem to nějak jde. Voda v ledovcových říčkách nebývá po ránu tak divoká.
Brodíme a zanedlouho se ukazuje, že tvrzení o bejzu hned za prvním kopečkem je diplomaticky řečeno poněkud zavádějící. V poledne, za největšího pařáku, jsme skoro v polovině. U tělevošky (vysílač) čenžujeme z obsluhou za cigarety trochu chleba a mléka. Po hodince vyrážíme. Bágl mě nesnesitelně tlačí na zádech, jeho přemísťování je úkol vhodný spíše pro Kaprfilda, než pro mne. Další dny už trávíme v základním táboru, jsme tu první. Je tu jen hlídač Umar. Ale tento stav netrvá dlouho, během týdne vyroste kromě pevného kazašského tábora, také kyrgyzský, uzbecký a ještě jeden stanový Kyrgyzský. K tomu se tak trochu přifaříme a zakládáme “družbu”.
Pár technických
První výškový tábor se dá dosáhnout za 3-6 hodin, podle stupně aklimatizace.Jde se k němu přes sedélko a pak 2 hodinky po ledovci (pozor na trhliny). Odsud máte v podstatě 3 možnosti.
a) Klasikou doprava (druhý tábor bývá někdy trochu ohrožován lavinami z Piku. Razdělnaja). 5a-ruských
b) Přes Lipkinovy skály (touto cestou jsme šli my, zdá se mi mnohem bezpečnější než klasika. Diky tomu, že takřka nehrozí nebezpečí lavin. Je ovšem ,také nutné dávat pozor na trhliny. Nevýhodou této cesty je delší hřebenový traverz v posledním dnu výstupu). 5a-ruských
c) Metla (cesta vede přímo středem – nejobtížnější přístupová cesta, velké nebezpečí lavin,
malá možnost zakládání postupových táborů). 6a-ruských
Naše cesta přes Lipkinovy skály má 3 postupové tábory (B.C. – 3 600 m.n.m., 1. C. – 4 100 m.n.m., 2. C – 5 200 m.n.m., 3. C. – 6 100m.n.m.) Někdy se ovšem zakládá na vrcholovém hřebeni ještě jeden – 4. C.. Celkově nám trval výstup 21 dní. Tato doba je ovšem jako vždy na horách značně ovlivněna počasím. Doba průstupu mezi jednotlivými tábory je cca 6 hodin. Postup není technicky náročný. Fyzicky nejnáročnější a tím i celkově je úsek 3. výškový tábor( 6 100 m.n.m. – vrchol (12 hodin!!) a zpět (10 hodin!), Připravte se že v 3-tím táboře od 17.00 do 07.00 fouká fakt silný vítr.
Co se týče vybavení – mačky, turistický cepín a prostředky pro vyprošťování osob z trhlin jsou nezbytnost.,doporučuji také teleskopické hůlky. Naše čtveřice(Pavel Pánek, Zbyněk Jančík (čurda), David Krásný (pivrnec), Dalibor Carbol) měla 4 stany, 2 benzínové vařiče, benzín jde koupit přímo pod kopcem, ovšem kvalita nic moc, vařiče se často zacpávaly, proto doporučuji ještě jeden rezervní plyňák, aspoň na vrchol.
A už jsme zase dole, hlavou se stále honí zážitky z hory, jak jsme v 5.200 m.n.m stavěli iglu, abychom nafotili nějaké fotky pro sponzory, jak jsme zoufale bloudili po vrcholu a hledali kde ten vrchol vlastně je, jak se kamarádovi na vršku udělalo špatně a z ničeho nic byl absolutně nepoužitelný, jak …
Když se vysvleču ze svých vrstev a chci se vykoupat v karovém jezírku leknu se vlastního obrazu – typický koncentrákový frajer. Je na čase odjet někde, kde se dá pořádně najíst. Místní čabanista se svýma “mléčnýma výrobkama” (kefir,smetana), kumizem (zkvašené koňské mléko) a lepjoškou (chlebová placka) už nám přestává stačit. Snažíme se odjet co nejdřív. Jenže díky, jak to říct, neserioznímu přístupu Vlasáka z cestovky Poznání jsme za blbce a ještě čekáme víc než týden ve vlhkém stanu pod horou.
V Oši spolu s klukama z výše zmíněné cestovky ( v tomto roce se neúspěšně pokoušeli o klasiku, nakonec z toho byl “jen” sjezd na ski alpech z Piku Razdělnaja) za zpěvu písní Jarka Nohavici a Fleretu zbavujeme dvě hospody všeho alkoholu.
Ráno jsme osiřeli. Najímáme žigula i s řidičem a vyrážíme v pěti a s plnou polní napříč Kyrgyzstánem do Biškeku. Stojí to sice stejně jako letenka, asi 500 Somů na osobu, ale z letadla toho člověk moc nevidí. I když dnes si nejsem jistý, jestli to stálo za to rozlámané tělo na místních necestách, ale asi jo. Když už nic, tak aspoň vím, že nejlepší Of roud na světě je žigul.
V Biškeku strávíme pár dní u našeho kámoše Sergeje, což je místní zazobanec. Vyrážíme na jeho radu k jezeru Issyk-kul. Což je ohromné, poloslané jezero na úpatí Ťan-Šanských velikánů, které plní funkci jakéhosi rekreačního centra. Jenže nikdo z nás není zrovna plážový typ a tak nás to za chvíli přestane bavit. Nezbývá nic jiného než zabalit kufry a jet domů.
