Nový Zéland – půl roku na cestě s padákem…

Nový Zéland leží přesně v půli cesty mezi rovníkem a jižním pólem, 1500km jihovýchodně od Austrálie a je jednou z nejčistších oblastí světa. Na poměrně malé ploše dvou ostrovů najdete téměř všechny typy krajin a klimatických zón. Nový Zéland je země velice mladá. A to jak geologicky, tak svou lidskou historií. Teprve před 200 lety si tady začali dávat dostaveníčka dobrodruzi a dobyvatelé většinou evropského původu. Zanedlouho začalo docházet k čím dál častějším krvavým sporům s domorodými Maory, ale to jsou úplně jiné příběhy, které mají s létáním jen pramálo společného. Faktem však zůstává, že dnes spolu tyto dvě komunity žijí v neobvyklém klidu a pohodě.

Že jste u protinožců, to poznáte téměř okamžitě. Mají tady všechno naopak. Slunce zapadá na východě, řeky tečou do kopce a lidé chodí pozpátku. Navíc, jako v bývalé anglické kolonii, se jezdí po levé straně, zatímco řidič sedí na straně pravé. A když si někdo myslí, že nad tím vyzraje, když bude chodit raději pěšky, tak si musí dát pozor, do které strany se bude při přechodu cesty rozhlížet. Novozélanďan to potom s úsměvem komentuje: “The next bloody tourist”.

Úsměv je pro místní asi nejužívanější komunikační prostředek – smějí se rádi a smějí se často. Tihleti Kiwis, jak sami sebe s oblibou a hrdě přezdívají, se tady na ostrovech mají dobře a je to na nich krásně vidět. Kiwi je zajímavý nelétavý pták, který se vypracoval až na symbol Nového Zélandu. Je zákonem chráněný, všeobecně uznávaný a je velice těžké ho ve volné přírodě vidět. Osobně je mi velice sympatický, jelikož celých 20 hodin denně spí a na procházky si vychází ony zbývající 4 hodiny, ale zásadně jen za tmy. Introvertní pohodář.

Na příjezd je dobré se pořádně připravit (zcela vážni). Na letišti jsou důkladné kontroly prakticky všeho, speciální čistoty trekové obuvi, stanu a podobných nosičů bakterií. Je zakázaný dovoz jakýchkoliv potravin, včetně koření. Po letišti pobíhá přechytralý psík, takže všechny drogy nechat doma. Tak jako v Austrálii, tak i tady je odlišná zásuvka pro připojení elektrických spotřebičů – adaptér je u nás běžně k dostání. S takovou koncovkou pak můžete používat třeba český mobilní telefon, který funguje na stejných frekvencích jako v EU a příjem SMS je tady taky bezplatný. Zajímavý je i dvanáctihodinový časový posun (myšleno pro zdejší letní čas), takže ještě několik dní po příletu nevíte, je-li večer nebo ráno. Prosti jenom tak čekáte, co přijde.

A ještě jedna důležitost – pro létání na NZ potřebujete speciální návštěvní povolení, které vám vystaví kterýkoliv místní instruktor. Cena je stanovena na 20 NZD za měsíc, 45 USD za 4 měsíce a nebo je možné udělat z české licence licenci novozélandskou, platnou po dobu jednoho roku a to ze cenu cca 140 USD. V těchto cenách je započítáno i pojištění (obdobně jako povinné pojištění v ČR). Později napíšu i o cenách potravin, benzínu a jiných, pro cestování důležitých věcí. Tak to jenom tak na úvod, abyste si dokázali lépe představit, kam jsme se to vypravili lítat a cestovat.

Na těchto ostrovech strávíme několik měsíců a snad tak budeme mít dostatek času poznávat nejen letecké terény. Co tady uvidíme a zažijeme, se budu snažit každý měsíc zpracovat a doufám, že to pro vás bude dostatečně zajímavé.

Queenstown – střed jížního ostrova

Stopovat s padáky je dřina. Kdo to zkusil, ví o čem mluvím. Za tři dny jsme se prodřeli ze severního Aucklandu (cestou necestou 1452km) až do jižního Queenstownu. Do města, kde pan A.J.Hacket vymyslel Bungee jumping a které je považováno za centrum zélandského paraglidingu a adrenalinových sportů vůbec.

Je neuvěřitelné, kolik příležitostí k nadopování se adrenalinem tady turista má. A stejně zajímavé je kvalitní zvládnutí prezentace těchto aktivit svými pořadateli a organizátory. Mají to fakt promakané. Kromě tandemového paraglidingu a rodilého Bungee jumpingu v jakékoliv formě je tady k dispozici taky Skydiving, Helicopter flights, let horkovzdušným balónem, Rafting, Black rafting (jízda v jeskyních), Sea kayaking, River surfing, Space shiping, Rock climbing, Ice climbing, Canyoning, Wakeboarding, Fishing safaris, Skiing, Heliskiing, Sowboarding, Hikking, Moutain biking, Horse riding, zastoupení má i český Krygling a pro ty, kterým to nestačí, je tu už jenom Psychoterapeuting (Sandra Guy a její skupina). Cena posledně jmenované aktivity je cca 1000,- Kč za hodinu. A abychom nemuseli tuto službu použít, koupili jsme si preventivně vlastní auto a rychle ujeli tomuhle komerčnímu zápalu. Za směšných 450 NZD jsme pořídili prima káru Honda Civic, jen o pět let mladší, než je moje maličkost.
Co se létání týče, jsou v Queenstownu skutečně překrásné terény, bohužel výrazně omezené mezinárodním letištěm, a to jak horizontálně, tak i vertikálně. A proto je víc než vhodné se dobře mrknout do letecké mapy.
Ale daleko záludnějším problémem je ostrovní jaro. Často prší a když fouká, tak fouká víc než dost. Ale hlavně se nezvykle rychle počasí mění. Když říkám nezvykle, myslím tím třeba jednu nebo dvě minuty a z pohodlného vození se na dynamickém, lehce termickém větru se z letu stává kvalitní bigbít. Stačí si nevšimnout malých vlnek na vzdáleném jezeře a je to doma. Někteří to svádějí na každoroční La Ninu, ale spíše to bude obyčejné zdravé jaro.

Letecké terény v Queenstownu – Coronet Peak

Z Queenstownu směrem na Arrowtown vede dvanáctikilometrová klikatá asfaltka na sedmikilometrový hřeben s nejvyšším bodem Coronet Peak (5417ft).
Sedmset metrů převýšení je příjemných, start na J, JZ a JV je jednoduchý, ale zato přistání . Všechna půda široko daleko (jako prakticky na celém NZ) je přísně privátní, a tak je třeba využít v tomto místě jediné přistávačky – velkého golfového hřiště. Přesně tak totiž vypadá přistávačka Flight Parku. Po dosednutí jsou k dispozici i golfové hole a míčky. Skvělý nápad, jak zpříjemnit ženám a přítelkyním pilotů jejich čekání. Do detailu promakané!
A navíc větrné rukávy (potenciální jamky) nesou jméno “Gradient”. Jedná se o oficiálního dovozce našich padáků, a to skutečně potěší. A že jsou zde termické podmínky opravdu kvalitní, to dokazuje i domácí Angus Tapper (pilot Gradientu) se 130km dlouhým rekordem NZ, ulétnutým právě z Coronet Peaku. Maximální povolená výška je zde 5500ft, což není moc, ale ještě stačí na přeskok na sousední kopce.

Crown Terrace

Deset minut jízdy z Flight Parku kousek za Arrowtownem je 300 metrů dlouhá terasa s převýšením 250 metrů a startem na Z, JZ. Maximalní povolená výška je zde 3000ft a to už je docela málo. Ale i tak je to příjemné místo s jednoduchým startem a přistáním. Termiku prakticky nelze netrefit.

Skyline
V centru Queenstownu lze bez problémů najít jedinou gondolu a za 14 NZD s ní vyjet na excelentní místo nad městem. Převýšení 550 metrů nabízí krásný pohled na celé město a modré jezero. Je to místo jako ze snů tandemového pilota. Start na V a Z, přistání na městském ragbyovém hřišti. Maximální dovolená výška je tady 4500ft. Stabilní vítr přesně na komoru šlape už od desáté hodiny ranní, a to až do večera.

Wanaka – střed Jižního ostrova

Cestou z Queenstownu do Wanaky je třeba překonat vysoké sedlo, a to znamená spoustu krásných míst k nahlédnutí do divokých skalnatých hor této oblasti. Bohužel, jarní počasí je nezmar. Skoro nás ani nenechá vylézt z auta a tak téměř celou 71 kilometrovou cestu sledujeme přes překvapivě dobře fungující stěrače. Ne, nechci hanit naše auto, ale ještě stále nevíme, kolik muziky se za 450NZD nechá poslechnout. Zatím všechno funguje a doufáme, že to ještě nějakou dobu vydrží.

Wanaka je městecko jen o málo menší než Queenstown, čítá asi 3500 obyvatel. Je ale daleko příjemnější, jakoby méně hektické. Čas si tady prostě jen tak plyne, zatímco se stejnojmenné jezero dopoledne rozdýchá a pozdě večer zase uklidní, tak jako každý den. Jarní přeháňky jsou sice slabounké, zato však pravidelné, a tak je třeba lítání kombinovat s různými treky nebo pohodou u jezera. Nabídka treků je v okolí Wanaky obrovská. Od hodinových procházek, přes jednodenní výlety, až po několikadenní výstup třeba na Mt.Aspiring (3030m). Mt.Aspiring je, alespoň podle pohlednicových fotografií, obdoba evropského Metternhornu. My jsme na něj přes husté mraky nedohlédli. Zato jsme dohlédli do místního supermarkada a nakoupili si preventivně pivní zásobu do zamračeného jarního počasí.

Mt.Iron
Asi nejužívanějším leteckým místem je tady asi 250 metrů vysoký Mt.Iron. Nelze ho minout. Je totiž téměř přímo ve městě. V celé Wanace funguje jediná paraglidingová škola a tenhle kopec je pro ni vším. Výstup do poloviny kopce je pěškobusem tak na 10 minut. Další polovinu a výš lze bez větších problémů vysvahovat na jezerním dechu, ale to je tak asi všechno. Kopec je v terénu osamocený a bez kvalitní termické situace si vás k sobě doslova přiková.

Roys Peak
Lehce složitější je to na asi 5km vzdáleném Roys Peaku. Vyrazili jsme hledat nějakou startovačku, a to bez jakýchkoliv informací. Ne že bych se nechtěl informovat, ale jediný instruktor ve Wanace byl postarší nabubřelý chlapík Richard, který byl děsně dotčený, že jsem s Blankou lítal na tandemu. Asi jsem se ho měl nejdříve zeptat a počkat na jeho oficiální požehnání. Bohužel nebyl dva dny doma a jeho příjezd jsem nějak nestihl oslavit. Fakt je mi to líto. No, popřál jsem mu mnoho štěstí v dalším podnikání a upaloval s Blankou na Roys Peak. A tak jsme z toho měli celodenní dobrodružství. Na dlouhém hřebeni šel vítr kvalitně po kose a ne a ne najít pořádné sedýlko, kde by to šlo odlepit. Při našem traverzu jsme nepoužívali jenom nohy, ale i ruce a při lezeckých traverzech na skalách jsem Richarda nenechal čistého. Rozehnali jsme všechny pasoucí se ovce a po třech hodinách kvalitního výkonu jsme do toho skočili. Lehce přes rotor, ale přece. Odměnou byly překrásné hory a zrcadlové jezero. A někde dole, 5km od nás, na Mt.Iron drápající se Richard. Teprve ze vzduchu jsme zjistili, že jsme startovali ze sotva třetiny (výškově) tohoto obrovského hřebene. Skutečně krásné místo. Škoda, že bylo pod mrakem a víc jak 300 metrů nad kopec to nedalo.

Další série menších front nás vyhnala do hor na trek. Asi 50km severozápadně od Wanaky je jedno z několika míst, odkud se vychází do divokých hor. Cestou k němu jsme přeburáceli několik menších říček a že se setmělo a navíc začalo hnusně pršet, rozbalili jsme stan a šli spát. Neznalý se diví: “A co jako?”. Zkušenější se drbe za uchem a lehce se usmívá. Zadělali jsme si na kvalitní problém! Nepršelo jen v noci, ale celé další tři dny a to kvalitně. Voda stoupla, řeky se nalily a měli jsme, co jsme chtěli. Auto navíc navlhlo po večerní koupeli a bylo vymalováno. No, zkrátím to. Zašli jsme si na dva krásné treky, na nichž mi bylo téměř stydno vytahovat foťák. Decentně řečeno, bylo deštivo. Naštěstí alespoň na konci druhého treku jsme dohlídli dál jak do korun stromů a občas jsme zahlídli i hory. Ve finále jsme sehnali Jeepa, který nám rozhýbal písty a s jeho pomocí jsme přeplavali zdravě vypadající řeky. Taky zajímavá zkušenost.

Průměrné ceny potravin
Slíbil jsem ceny potravin a jiných pro cestování zajímavých věcí. Takže napřed jen jednu informaci z kursovního lístku: 1NZD = cca 17Kč.

Cena staršího, ale fungujícího auta je samozřejmě různá od typu a stáří. Ale dá se říct, že do 1000NZD se dá bez problému pořídit fungující zachovalé auto s platnou registrací a pojistkou (platnost vždy maximální na 6 měsíců). Benzín 91 je za 0.92NZD a nafta za 0.62NZD. To se to potom jezdí …
Připojení v Internet Café se pohybuje kolem 3-6NZD za hodinu. Pokud vlastníte laptop, můžete se připojit z kterékoliv telefonní stanice za 2.5NZD na hodinu (prvních 100 hodin je FREE) nebo si zaplatit 28NZD každý měsíc a mít tak přistup neomezený. Připojovat se z mobilního telefonu je možné, ale drahé – jako u nás.

Jen pro rychlou informaci napíšu několik hlavních potravin, na kterých se dá přežít, snad to někomu pomůže.

Pivo 0.33l stojí od 1.00, toustový chleba 1.60 (chleba našeho tvaru tady neznají), 500g másla 2.60, 425g fazole v tomatě (plech) od 0.75, 500g rýže od 1.00, 500g špaget od 1.75, 1.5l mléka 2.70, cena ovoce a zeleniny je jako u nás závislá na ročním období a je přibližně o 70% vyšší než v ČR, sýry a masové výrobky jsou asi o 25% dražší než v ČR. Ale úspěšně se dá využívat výprodeje např. 2 dny před koncem garanční doby, a to za skutečně nízké ceny a nebo nákupu zeleniny přímo od farmářů.

Instruktoři a ostatní piloti

Přisel mi po internetu dopis a v něm stálo: “Tohohle Richarda, toho já znám už od roku 1992, kdy jsem dělal na Novém Zélandu instruktorské zkoušky. Je to jeden z dalších nabubřelých novozélandských instruktorů .”.
Přejíždíme z místa na místo, potkáváme se s různými piloty i domácími instruktory, a tak už máme alespoň letmý obrázek o typech lidí, kteří se tady paraglidingem živí. Servis, který klientům poskytují, mají výtečný. Většina z nich má vlastní školu žijící hlavně z tandemových letů, někteří z nich mají i své bary, ti lepší mají i své kopce a ti nejlepší jsou občas majiteli celého nebe. Ti se obvykle nechají poznat tím, že při vysvětlování čehokoliv s oblibou používají větu: “Já tady lítám už 20 let .” A abych si ušetřil čas strávený se starší autoritativní hvězdou, dávám si prostě pozor, s kým se do rozhovoru vlastně pouštím. Ale nemám jim to za zlé. Paraturistický ruch tady má kvalitní otáčky a co tenhle motor nejmíň potřebuje, je padák pověšený na stromě nebo sanitka na přistávačce. Místní noviny se rády opřou do čehokoliv a rizika adrenalinových sportů jsou oblíbená témata. Naštěstí většina tandemových vozičů jsou špičkoví piloti. Tráví tady zimní sezónu a jsou v pohodě, a tak je výsledný dojem silně v plusu.

Pracovat jako tandemový pilot

Možná vás bude zajímat, co to obnáší najít tady práci tandemového pilota. Předně legislativně: pracovní vízum, které vám bude vydáno jenom na základě požadavku místní paraglidingové školy, stojí $150NZ s tím, že žádost nemusí být vyřízena jen kladně (časově min. 3 týdny). IRD (daňové číslo) se poskytuje na základě vyplněného formuláře a fotokopie pasu. Kupodivu je vydáváno i bez pracovního víza (časově 2 týdny). Potvrzení pilotní licence je na 4 měsíce za $45NZD a na jeden rok za $140NZD. Každý místní instruktor má povinnost vám jej potvrdit. Co se padáku týče – musí mít DHV test a pro pasažéra je třeba mít sedačku se 17cm tlustým pěnovým chráničem. Pokud tohle všechno máte, můžete si v klidu a s úsměvem na tváři rozmyslet, kde by se vám nejvíce líbilo turisty vozit.
Asi nejlepší podmínky pro tuhle práci jsem viděl v Queenstownu. Takže se pokusím alespoň lehce vykreslit situaci v takovém turistickém městečku. Letecký terén jsem popsal už dříve, tak to vezmu podle toho, co je pro většinu tandemových pilotů prioritní – podle výdělku.
Od gondoly nad městem, pokud je letecky, lítá pravidelná šňůra tandemů. Místní piloti vytvořili klub – s dvacetiletou historií. Město poskytlo klubu 15 permitů, tedy pracovní možnost pro 15 pilotů. Permity jsou přenosné, a tak je klub svým členům propůjčuje nebo spíše šikovně prodává. Klub nemá majitele ani šéfa. Těmi jsou jakoby všichni členové. Těžko se tomu věří, ale údajně to tak je. Chcete-li se také stát členem klubu, je třeba se všem ostatním ukázat, poklábosit s nimi a doufat, že se všichni ten den dobře vyspali. Ve finále je třeba splnit vstupní test, ale o tom až později. Minulý rok byl na gondole hodně špatný. Měli nějaké úrazy a snad i smrťák, ale už se o tom raději moc nemluví. A tak hoši zavedli nové pravidlo. Když kterýkoliv z pilotů do vysílačky zahlásí, že je riskantní letět, nikdo další už ten den nemůže startovat. A další den se uvidí. Porušení znamená odchod z klubu a tím i ztrátu práce.

Cena letu je $170NZD (jen pro doplnění, např. 20 minut vrtulníkem kolem nejvyšší hory Nového Zélandu Mt.Cook stojí $165NZD) a z toho každý odvádí $60NZD do klubové kasy (pronájem startovacích ploch, kanceláře a na reklamní materiál). Zbude tedy $110NZD a pokud si klient objedná i foto z letu, je i dalších $30NZD v pilotově kapse. Při pěkném dni se běžně lítá 5-6 klientů, rekord je 16 klientů za den. Že to jsou pěkné peníze? To jo. Dojem kazí jen onen TEST, který na vás provádí 4 piloti a stojí $1400NZD. Je to opičárna, každý pilot si s vámi jednoduše slítne a vy mu za to dáte $350NZD! Trochu silné kafčo, ale funguje. Zapomněl jsem dodat, ze vám klub nezajistí ubytování, které bývá v Queenstownu drahé, zato si bez problémů můžete brát volno – s rozumem, aby se investice do testu vyplatila.

Na gondole nikdo jiný kromě klubových pilotu pracovat nemůže, a tak se ostatní tandemy odehrávají na 17km vzdáleném Coronet Peaku. Ten je královstvím především Flight Parku (už jsem o nim také dříve psal). Zaměstnaným pilotům, které si Angus Tapper sám vybírá, nabízí firma menší peníze než hoši z gondoly. Zato však s lepším servisem a jasnými podmínkami. Piloti mají bydlení přímo ve Flight Parku, klienti jsou jim přivezeni až pod nos a když se nelítá, tak se hraje golf, domino, šachy . Dá se říct, že se mají fajn. Háček však spočívá v tom, že musí být firmě stále plni k dispozici. Závody nezávody, klient musí letět.

Na Coronet Peaku se přiživují i další menší firmy. Začít pracovat u nich je vcelku jednoduché, ale práce není tolik a ubytování si pilot řeší zase sám. Výplata je pak stejná jako ve Flight Parku.
Chtěl jsem původně na Novém Zélandu jako tandempilot pracovat, ale co k tomu říct. Tahle země je tak různorodá a zajímavá, že cestování a volné lítání je silnější než práce a výdělek – byť je kvalitní. Na treku v divoké buši vás to vrátí o hromadu let zpátky, kdy na přírodu ještě lidská ruka nesáhla. Na plážích u oceánu se běžně dostáváte do bezprostřední blízkosti pro nás exotické zvířeny a ve vzduchu – tam na vás čekají dravci, aby si s vámi ukroutili nějaký ten stoupáček. Ale o tom až příště .

Fiordlandský národní park

Vyprali jsme si věci, do červeného žihadla koupili olej, dolili plnou a vyrazili. Čekání na stabilnější letní počasí bylo tak dlouhé, že jsme ho raději vyjeli hledat. Koupili jsme mapy a zamířili do Fiordlandského národního parku. Je to obrovská, ďábelsky členitá a zarostlá krajina na jihozápadě ostrova. Pohybovat se v ní je možné jen po vyznačených a upravených trecích. Mimo stezky to prostě nejde.

Tahle buš, to je vám zážitek. Na padák je třeba rychle zapomenout. Když je kde přistát, není kde startovat, a když je kde startovat . Padák visící někde v buši, to by byla havárie. Změť vysokých stromů, tlejícího dřeva porostlého mechem a obrovských kapradin je tak kvalitní, že jsme byli rádi, když jsme občas zahlídli kousky nebe nebo paprsek slunce. V takovém sloupu světla se hned proháněla hejna “Sandflys” – nejotravnějších stvoření, jaká jsem kdy potkal. Jakási obdoba našich mochniček, ale co do množství a výkonnosti na daleko vyšší úrovni. Okupují tady celou západní polovinu ostrova a vůbec jim to nevadí.

Jejich přičiněním vznikl maorský národní tanec. Když Abel Tasman a jeho družina poprvé uviděli divoké domorodce plácající se do stehen, krku, hlavy a jejich poskoky z místa na místo, pochopili to jako tradiční kultovní záležitost, a tak taky informaci dále šířili. Dnešní Maorové tanec “Karapakata” před fotoaparáty turistů občas předvádějí, ale o jeho původu moc nemluví. Díky vlhké buši jsme však konečně prokoukli optimistické informace o blížícím se letním období, plném teplých slunečných dnů. Marně čekati . V maorštině se Nový Zéland jmenuje “Ao tea roa”. Přeloženo do češtiny – “Ostrov dlouhých bílých mraků”. A tomu jsme měli uvěřit už dříve a zbytečně tak nedoufat. Naštěstí se do toho Oskar občas taky trochu opřel a z alpských luk, vysoko nad pásem buše, se ukázaly super pohledy na špičaté vrcholky, jezera a zálivy Fiordlandu. Romantika, která se dá snídat, obědvat i večeřet – pokud se to ovšem nečekaně nezadekuje.

Jih jižního ostrova a jeho fauna

Pomalu jsme se dokutáleli na samý jih Nového Zélandu. Mezi námi a Antarktidou už zůstal jen Malý Stewartův ostrov. V jednom zálivu s tři a půl hodinovou pláží Blanka zahlédla delfíny. Něco jukla, svlékla se a skočila za nimi. A co já? Stal jsem a koukal, jestli ji to sežere nebo ne. A nesežralo. Po třiceti minutách jsem připustil, že by to nemuseli být zrovna žraloci, neboť Blanka ještě stále vysmátá plavala a šel jsem do toho taky. No bomba zážitek. Lesklá těla delfínu se kolem vás motají, vynořují se, skáčou a frkají . Bylo to něco nového a tak příjemného, že jsme nové kámoše ještě dlouho pozorovali z pláže. Měli jsme k tomu čerstvé uvařené škeble a čas plynul.

Jinde jsme zase potkávali tuleně a lachtany. Ti se buďto vyvalovali na skalách nebo řádili v klidných zátokách, ale vesměs se přitom nechávali rádi fotit v jakýchkoliv polohách. To na tučňáky jsme museli čekat ve speciálních dřevěných kukaních. Vylézajíce z moře předváděli navečer srandovní plážové divadlo. Tak v tomhle všem je Nový Zéland jedinečný, tak jako ve způsobu ochrany své přírody. Ale psát o tom více mi určitě nepřísluší. O čem ale psát můžu a chci, to je samozřejmě létání.

Centrální Otago

Že na celém jihozápadním pobřeží normálních leteckých kopců nebylo, nechal jsem se zlákat létáním nad skalnatými útesy. Vítr byl silný, ale většinou stabilní, jak už to u moře nebo oceánu bývá. A popisovat, co se tam dělo, je myslím zbytečné. Bylo to na hraně a pro normální létání asi ne zrovna ideální. Ale vyblbnul jsem se důkladně.

Na normální termiku, na tu jsme ale museli odjet dál od oceánu, protože střed ostrova je bohužel plný ovocnářských farem. Nejen proto, že v nich není kde přistát. Ale spíše, že se tam děsně střílí. Tedy brokovnicemi a po nenasytných ptácích. Borci jsou za to placení a asi dobře, neboť střílejí pořád a všude. A padáku nad hlavou by si nevím proč všímali. Brokovnice nemůže dostřelit daleko, uklidňoval jsem se a přelítával sady, jen když to jinak nešlo. Kousek od Cromvelu jsem měl jedno oblíbené místo, kde jsem se seznámil s novým přítelem z rodu Falkonů. Pokaždé, co jsem odstartoval z dvousetmetrového kopečku, tak si mě do desíti minut našel a prostě si se mnou šel na chvíli zalítat. To jsem hned vzpomínal na Kyrgyzstán, kde jsem s orly strávil nejeden let. Onen malý kopeček byl srostlý s větším a s jedním ještě větším, až se to slilo v jeden patnáctikilometrový hřeben, decentně kopírující blízké jezero Dunstan. Takže letět bylo kde.

Před dvěma měsíci, někdy v polovině prosince, jsem si šel navečer znuděně sklouznout z šedesátimetrového žbrďolku přímo u tohohle jezera. Půl deváté večer a větřík, že mě to sotva uneslo. Tričko, kraťásky – no na pohodu. Chvilku jsem se vozil, chvilku to vypadalo, že bych mohl otočit i nějakou tu nulku. A taky proč ne. Z nulky se vyklubal slabounký stoupáček a já točil a točil. Zanedlouho jsem visel patnáct set metrů nad už tmavým jezerem a koukal, jak se mi slunce ztrácí za obzorem. Romantika, že by se dala krájet, ale zima jak v Rusku a foťák jsem nechal dole. Byl to divný jarní čas. Když to vypadalo na super přeletový den, tak jsem byl docela rád, když jsem v pořádku přistál. A když jsem si šel sklouznout, jenom abych nezapomněl, jak smrdí propocené rukavice, zažíval jsem ty nejkrásnější lety. Padák sice občas připomínal skautskou klubovnu, když se učí uzly (náhradní bezoplety jsem totiž zapomněl doma), ale dodnes drží pěkný hladký tvar. A o to jde.

Nový Zéland je příjemný, co mi tady ale skutečně chybí, to je ta “naše” pohoda. Když se u nás v Beskydech na Javorovém sejde ta správná partička, zalítáme si, u pivka to potom probereme zase z té jiné strany a vůbec. Jak tak nad tím přemýšlím, tak jsem tady zatím kromě Wanaky a Queenstownu ve vzduchu jiný padák nebo rogalo nepotkal. Buďto jsem lítal sám nebo s nějakým opeřencem. Ale jo, málem bych zapomněl na Mt.Cook. A to by byla škoda. Tam jsme s Blankou potkali hned několik vrtulníků.

Mt.Cook

Mt.Cook (3754m) je nejvyšší horou Nového Zélandu a vidět jej můžete uprostřed jižního ostrova, blíže k západnímu pobřeží. Tak jako celé pohoří Jižních Alp. Samotný Mt.Cook se s oblibou ukazuje v bleděmodrém jezeře Pukaki a je přitom skutečně krásný. Obtížnost výstupu na něj je údajně podobná jako na Mt.Blanc z italské strany. Ale jako hora působí daleko divočeji. Doba výstupu je 5-6 dní, s použitím vrtulníku 3-4 dny (samozřejmě za dobrého počasí). Zapůjčení nejnutnějšího vybavení pro výstup stojí minimálně $400NZ na osobu. Proto jsme raději volili jinou – tu “naši” variantu. Že se na Cooka koukneme ze vzduchu.

Trvalo to jeden a pul hodiny, než jsme našli místo na start. Prosti jsme tandemáka rozložili do kvalitního svahu na nekonečné keře a celkem nadivoko odstartovali do silné údolky. Pravda, start tandemu si představuji trochu jinak, ale “neurobíš nič”. Během chvilky jsme vysvahovali nad první hřeben a začali hledat seriózní stoupáky. Šlo to lehce. Čím výš jsme byli, tím víc se nám odkrývala hluboká údolí, vzdálené vrcholky a hlavni krásný bílý Mt.Cook. Šel z toho respekt. Horizontálně jsme se prosazovali bez problému, ale vertikálně to začal být slušný bigbít. Udržet širokorozchodný tandem uprostřed úzkého silného stoupáku není sranda. Po hodině věčného dobržďování a vysekávání se z nejrůznějších klapanců jsem měl ruce na odpis, ale Cook nás k sobi doslova přitahoval. A tak jsme letěli. Dostali jsme se až do místa, kde se potkávala tři hluboká a už celkem úzká údolí. Prolítli jsme tam silným rotorem, který nás přitlačil až těsně k nepříjemným skalám a pak se nechali stejně silným stoupákem katapultovat vysoko nad všechen ten větrný chaos. Kdybych letěl sám, asi bych pokračoval dál. Cílová stanice už byla na dostřel. Ale tady mi stačilo, aby mi Blanka řekla, že se bojí a že chce letět zpátky a já to beze slova otočil.

Když lítám, tak mám přepnuto. Poslouchám ten vnitřní hlas, který říká: “ale to půjde”, “tam to musí být” nebo taky “tak tohle by už stačilo”. A v tom zaujetí jsem ani nezaregistroval, že to nebyl můj, ale Blančin hlas, který jsem prosti přijal za svůj, aniž bych si to uvědomil. Nevím, jak to říct, ale byl jsem za tu zkušenost skutečně rád. Právě proto jsem kdysi začal lítat, abych zjistil, kde mám hranici a hlavně, jak ji poznám. A právě teď, na tak silně působícím místi, se mi do toho přimíchala Blančina hranice a já ji viděl tak, jako nikdy předtím. Samozřejmě, občas když vezu jiného pasažéra, vypadne z něho něco podobného. Ale tady to chutnalo úplni jinak. A hlavni to dokázalo vyvolat staré, málem zapomenuté situace, které by si měl člověk asi lépe pamatovat.
Na zpáteční cestě jsme si mohli už v lepší pohodě vychutnat pohled na obrovský Tasmánský ledovec a jeho kámoše Hookra, kteří Mt.Cook svírají mezi sebou. Po necelých třech hodinách krásného letu jsem měl ruce delší než nohy a s prázdnými žaludky a naplněnou hlavou jsme přistáli u auta. Ten večer bylo nad čím přemýšlet …

Podzim na severu jižního ostrova

Dny se začínají zkracovat a stromy nám u toho spokojeně žloutnou. Zlehounka jsme se dostali do času, ze kterého jsme před pěti měsíci odjeli. Taková dávka sentimentu. Tak velká, jak moc to doma máme rádi. Ne, určitě ještě není čas na podtržení, sečtení a výsledek. Jen se náš pobyt na Novém Zélandu pomalu ale jistě blíží do finále. Před příletem do ČR 10.5. jsme si ještě stihli naplánovat čtrnáctidenní výlet na souostroví Fiji. Na malých loďkách z ostrova na ostrov, potápění a domorodci. To by měla být sladká tečka za naší půlroční cestou. Tak uvidíme …

Nelson a jeho letecké terény

Sláva!!! Potkal jsem padáky. Celé hejno padáků. Začalo to po Abel Tasman treku na samém severu Jižního ostrova. Když jsme v nekonečné deštivé noci našli místečko pro zasloužený spánek. Skýtající auto, stan postavený do obrovské kaluže a Blančin bolavý zub – ta správná kombinace. To vlhké ráno jsem si dal hodinku běhu s rukama na kapotě spolu s jedním starším spolutlačitelem, o jehož zdravotní stav jsem se obával více než o naše červené žihadlo. Bohužel, dobrý pocit z doposud bezporuchové Hondy Civic utrpěl vážnou trhlinu. Ke špatnému Bohu jsme se s prosbami obraceli. Ale o tom až později …
S nachlazeným “Rudým drakem” jsme se přehoupli přes ještě zamračený hřeben rovnou do blízkého Nelsonu. Už jsem si zvykl chodit přímo na Infocentrum, kde jsou široko daleko nejchytřejší. Tahle služba se dost rychle dostane pod kůži. Letáček o tandemovém létání a mapku města do kapsy a jedem.
Školu Adventure Paragliding v Nelsonu vedou Richard Hadfield a Andrea Heuberger. Richard je z roku 2000 držitel tandemového vzdálenostního rekordu a Andrea z téhož roku mistryní Nového Zélandu ve své ženské kategorii. Dobrá dvojka. Bylo to překvápko, když pro mě Andrea po kratičkém telefonátu přijela pod kopec k zamknuté závoře. Klíč od soukromé cesty mají jen Paragliding a Hang gliding klub. Ostatní se s nimi prostě musí spojit, jinak si s autem neškrtnou. Pěšky je to hoďka, autem chvilku, ale jinak než se 4×4 bych to nepokoušel.

Šestset metrů převýšení a stabilní termika jen podtrhla příjemnou pohodu na startu. Tenhle prostorný mírný svah startoviště je perfektní i pro přistání. Krásně se tak spojí čas strávený ve vzduchu mezi padáky a čas strávený sedíce v trávě při klábosení v jeden skutečně příjemný den. S Andreou jsme si rychle oblítli patnáctikilometrovou trať k Nelsonu a zpět, ale točení pod mrak se tady nenosí. Nejvyšší povolená výška je sotva 200 metrů nad start, a tak to byl docela přízemní let.

To místo je ale něčím hodně přirozené a krásné, i když se nedostanete výš. Před vámi se ohýbá celá Tasmanova zátoka a do ní se s přibývajícím časem noří klesající slunce. Vlastně si nedokážu představit, jak lépe by se s námi mohl Jižní ostrov rozloučit než přátelskostí, přirozeností a romantikou. Přišel totiž čas, kdy bylo třeba se přesunout na jeho severního souseda a definitivně tak za sebou uzavřít jednu krásnou Jižní kapitolu.

Severní ostrov

Severní ostrov se od Jižního v mnohém liší. Jeho dominantou jsou krásné sopky, termální oblasti, teplejší počasí, ale taky vyšší osídlenost a divoká devastace původní přírody. Cely Nový Zéland byl před příchodem lidí kompletně zalesněný. A člověk tady na severu předvedl, jak to bude vypadat, když vykácí většinu buše a nasází místo ní evropskou borovici. Na první pohled to není znát, ale po Jižním mlsání je to jako pěst na oko. Ale není pro mě až tak zajímavé, jak lidé ovlivnili přírodu. Spíše jak příroda ovlivnila lidi.

Lidé a jejich život
Ono Homo Zélandus alias Kiwík je docela zajímavý tvor. Je známý svou přátelskostí a pohostinností. Pověst se šíří rozhodně právem. Domácích je tady něco kolem čtyř milionů a vzhledem k tomu, že Nový Zéland je země téměř třikrát větší než Česká republika, je to číslo příjemně nízké. Lidé jakoby měli kolem sebe více prostoru, jakousi větší svobodu a dokážou si života užít. Alespoň se tak tváří. Jsou velice příjemní a přirození. A hlavně Maorové. Čím škaredší, tím milejší. Uvažoval jsem, jaký vliv na to má fakt, že jde o ostrovní národ. Spojení s oceánem a dalšími živly. Chtělo by to ale mezi nimi zůstat delší dobu.

Vlastně mi život tady připadá daleko jednodušší. Jsou to jednotlivé střípky, které dělají obraz. Chcete si koupit auto? Stačí s prodávajícím zajít na poštu a za 9 dolarů podat jednoduchý formulář. Záležitost na pět minut, přepsané dokumenty vám do dvou týdnů přijdou domů. A paní u pokladny se na vás usmívá. Proč ne, když je to tak jednoduché. Policie, ta se vás nesnaží nachytat na sporně umístěných značkách, ani vtipně nečeká za restaurací, aby vás ulovila za jedno nebo dvě piva. Naopak. Zastaví, když něco hledáte v mapě, máte otevřenou kapotu nebo prostě jenom stojíte na pusté cestě. A to proto, aby vám pomohla. Když chcete zaplatit například spotřebovanou elektřinu, není nic jednoduššího, než si koupit kartičku s kreditem a použít ji doma v zabudovaném přístroji. Není kredit – není světlo. A takových příkladů se tady nabízí spousty. Jsou to návody, jak si život udělat jednodušší a neztrácet přitom zbytečně čas a energii. Ale prakticky ve všech případech se počítá s jistou dávkou slušnosti, čestnosti a tolerance. Takže jde nakonec jen o to, do jaké míry je ta či ona společnost vyspělá na takovýto druh služeb. Co myslíte, fungovalo by to i u nás?

Po rozbouřeném oceánu jsme se dohoupali do Wellingtonu – hlavního to města. Neobvykle větrné místo, zato s originální architekturou se zajímavě kombinovanými prvky, obrovským muzeem Ta Papa a divokým nočním životem. Nejsem pravým obdivovatelem měst, ale tohle mě skutečně dostalo, a tak na něj budu i vzpomínat. Asi dvacet kilometrů severně začínají krásné letecké kopce. Funělo víc než dost, a tak jsme pobídli koně do slabin a vyrazili dál na sever.

Hastings

Na východním pobřeží, uprostřed Hawkes Bay, leží město Hastings – místo jako vystřižené pro potřeby pilota. Asi kilometrový hřeben s parkovištěm na vrcholku Te Mata Peak je snad jen 250 metrů vyvýšený nad okolní terén, otočený k pět kilometrů vzdálenému oceánu. Jde jen o to, kdy bríza přetlačí obvyklý západní vítr a začne foukat na komoru. Někdy to je už v jednu hodinu a někdy až v sedm večer. Startovat se dá od severního až po jihovýchodní směr. Jednou jsem startoval i do jihozápadního směru, ale prolétává se tam kousek nad zemí mezi ostrými žebry, a tak je to třeba hodně dobře načasovat. Ale hlavně není proč riskovat, když další den to bude zase funět tím “lepším” směrem. Říkám funět, protože většinou se síla větru na startu pohybuje mezi 7-15m/s, ale výš nad hřebenem to bývá o něco slabší. Pravidelně se tady dá řádit až do západu slunce. Vítr potom uvadá a vy si přistanete nahoře u auta nebo dole na obrovském poli. Vezmete to přes Supermarcado pro vychlazené pivčo a další pěkný den je na světě.

Taková je jakási obecná rovnice novozélandského létání. Ale to nabízí i jiné možnosti. Pro létání zdánlivě nedostupné a nevhodné terény. Za těmito místy je třeba se vydávat s kvalitním nasazením a nelitovat zbytečně ujetého kilometru. Tak jako vždycky, když chcete něco víc, než vám společnost nabízí. Prostě na Infocentru vám to neřeknou, a tak jen na vás záleží, kudy, jak a kdy. Jedno takové Bohem zapomenuté místo jsme našli asi 90 kilometrů západně od Hastings.

Ruahine Forest Park

Ruahine Forest Park je dlouhý necelých sto a široký od desíti do dvaceti kilometrů. Hodně nám připomínal slovenské krpále, jenom ty hospůdky chyběly. Ovce, zelené kopečky a říčky, stékající z krásných hřebenovitých hor – ideální místo na treky. A co pro piloty? Nekonečné bludiště malých a větších údolí s tím, že každé vytočení stoupáku je po zásluze odměněno pohledem na nedaleké Ruapehu a Ngauruhoe – krásné sopky vyčnívající z bílého oparu. No prostě paráda. Jeden malý háček to ale má. Uvnitř prakticky celého parku není prostor pro chyby. Přistát se dá jen na holých hřebenech, o kousek níž už začíná hustá a řádně vysoká buš. Není však nic jednoduššího, než si nezapomenout vzít mapu celého parku. Ten je posetý chatami druhé a třetí třídy, což znamená servis bez obsluhy, zato však stříšku nad hlavou a únik před chladnou noční buší.

S tou mapou jsem to ale nevychytal, a tak jsem si přibalil alespoň spacák a něco na jídlo, než bych se prokopal z buše ven. Skupinka přátel, ke kterým se připojila i Blanka, se dopoledne vydala na hřebenovku a já byl s nimi. Vlastně spíše nad nimi. A to jen chvíli, jelikož byli děsně pomalí. Celodenní trasu, kterou chtěli jít, jsem měl ulétnutou za dvacet minut, a tak jsem začal dělat výpady do nejrůznějších směrů nad hluboká údolí. Strašák pověšeného padáku, to je ta správná motivace. Konečně jsem ustřeďoval seriózní stoupáky, což byl v Hastings řídký jev. Kolem půl páté jsem dosedl kousek od Sunrise chaty a tři hodinky šoupal nohama, než došli ostatní. Naneštěstí se na tuhle chatu vyškrábal i bodrý radioamatér, díky jehož usilovnému spojování se se světem jsme mohli na fantastický východ slunce koukat opuchlýma očima.

Pak mu kamarád Martin omylem pověsil své prádlo na několikametrovou horizontální anténu a bylo po spojování. “To nechápu, který pitomec pověsil tu šňůru tak vysoko a navíc nad jezírko!” zněla později kultovní věta. Sestup k autu je většinou dost rychlý, ale co se kloubů týče – nic moc. Ne však, máte-li s sebou padák. Takže jsem si vyšlápnul na místo předchozího startu a vzal to přes dva hřebeny přímo k parkovišti. Prima zájezd do Las Vegas.

Coromandel a jsme zase bez auta
Naše auto jsme standardizovali. Myslím tím, že dostalo nové, standardní rozměry – metr x metr x metr. Prostě jednoho krásného dne nám začalo bublat jako Hot Pooly, ke kterým jsme se blížili, až škytlo naposledy a bylo to. Už dlouho jsme věděli, že to přijde, ale oprava by byla dvakrát dražší než cena autíčka. A tak jsme jen doufali, že to ještě chvilku vydrží. Rozloučení jsme prožívali jak se sluší a patří k dobrému kamarádovi. Jak říká Blanka: “I ty palmy mu na rozloučenou mávaly…” Ale nezbylo nám nic jiného, než zase všechno namačkat do tří batohů a něco si stopnout. Začali jsme tedy cestovat jako za starých časů.

Pocit chybějícího systému, který lidi naučil používat hodiny, data a pravé úhly, se občas úplně ztrácí. Prostě nic z toho není potřeba. Hodně závisí na druhu cestování. Jízda na kole, na koni nebo jen prostá chůze – snad nejsvobodnější způsoby, jak se pohybovat. Ale i tenhle autostop má hodně do sebe. Při něm nejezdíte v autě, ale s lidmi. Ti vám zastaví, s těma se bavíte a nacházíte společná témata. O auto vlastně vůbec nejde. Ale povídejte to člověku, víc jak hodinu mávajícímu na projíždějící “lidi” u cesty třeba z Frýdku do Olomouce. Taková situace se tady snad ani nedá zažít. Ty naše batohy bychom víc jak 200 metrů nenesli. Vlastně to bez pomoci nešlo dostat ani na záda. No havárka. A přesto tak velký rozdíl ve volnosti oproti jízdě v našem autě.

Připadá mi, že přesně na to je Nový Zéland ideální. Taky ty hromady mladých Čechů, které jsme už tady potkali. Většina sem jezdí, protože mohou volně cestovat a taky si na další cestování jednoduše vydělat. Těch, co jsou tady jenom na práci, je daleko méně. Naštěstí je Zéland dostatečně daleko a letenka dost drahá. To je asi jediné, co ho chrání před invazí dalších a dalších “cestovatelů”. A tak doufám, že se tady ještě dlouho nebude konat “americký sen” ve slovanském podání.

Jedeme na Fiji …

Zanechte komentář

Máte dotaz?

Zrovna někde lítáme, ale pokud nám chcete zanechat vzkaz, napište nám! :)

0

Začněte psát a klikněte Enter