Někde jsem četl, že myšlenka bez hmoty nemůže existovat. Téma, kolem kterého odpradávna našlapuje celá naše civilizace.
Říká se postav dům, zasaď strom a zploď syna. Stará věc, někdy příliš složitá, jindy jednoduše přirozená. Ale něco na tom je. Když se o to člověk alespoň pokusí, už ten začátek má smysl, protože bez prvního kroku nikam nedojdeme. A když už jsme na cestě, posiluje to sebevědomí, dělá to radost, má to smysl.
I na sobě sleduji, jak se mi přirozeně vyvíjí zájmy, jak jednodušeji třídím věci na důležité a věci, které vítr odvane. A vidím i lidi, kteří v závisti konstruují a rozsévají štvavé řeči. A jednodušeji před nimi otáčím hlavu stranou. Protože už vím, že pro tvoření je důležitý klid a stabilita. A vím, že musím hledat lidi, kteří se tvořit snaží a kteří se snaží tvořit něco pěkného. Na ty je třeba se dívat, těch je třeba se držet a pomáhat.
Dneska ráno jsme se vzbudili trochu později, měli jsme s dětmi hoňku připravit snídani a svačiny, vyčistit zuby, nezapomenout pytlíky na trénink, kdo má děti tak ví. Vstávání do tmy – to je teror. A pak se najednou rozsvítilo světlo, tráva chytla pastelově oranžový odstín, všechno se to zastavilo a s kluky jsme koukali na nebe, jak se proměňují barvy. Byla to paráda a školu jsme nakonec zase stihli.
Takže ano, Nový rok je přelom, ale každý jeden den také. Každá chvilka může být přelomová. A já přeji všem, abychom ve svém okolí stále nacházeli dobré lidi a měli možnost jim pomáhat tak jak se to dělalo dříve a jak se to děje každý den na různých místech.
Protože když něco vytvoříme, když přírodě vracíme, myšlenka žije.
Držte se
Dalibor
