Proletět divočinou – 1. část (report z El Speedo Expedice KYRGYZSTAN 2004)

Pět dlouhých dní jsme seděli ve stanu a hráli karty. Pět dní si déšť dělal z našeho stanu buben. Susamyr nám chtěl ukázat, že to nebude tak jednoduché. Jsme v západní části Kyrgyského hřbetu ve středním Kyrgystánu. Dlouhé údolí s podlahou ve 2200 metrech olemované dlouhými čtyřtisícovými hřebeny. Třemi cestami se do něj dostaneš a jedinou řekou z něj můžeš odplout. Ale letět, letět můžeš kamkoliv. Už loni nás tohle pomyšlení lákalo a teď jsme přijeli znova, abychom tomu dali příležitost.

Podle mapy za 50 centů jsme si vytvořili vcelku jednoduchý plán. Přeletět několik hřebenů a údolí – doletět k více jak 200 kilometrů vzdálenému Issyk-Kulu. A pokud to půjde, tak pokračovat podél jeho břehu třeba až k samotnému Karakolu. Pět dní jsme snili a postupně slevovali ze svých plánů. Nakonec, když už jsme propadali skepsi, se to stalo. Vysvitlo slunce a začalo dobrodružství, na které se nezapomíná.

1. den

Chvilku to trvalo, než nás to vytáhlo nad Susamyr. Startovali jsme uprostřed jeho severní části, kousek za tunelem s cestou od Karabalty a vydávali se směrem na východ. Při prvním pokusu si Karel vykloubil malíček, když přistál 100 metrů pod startem a opřel se o svah. Já naopak technikou „čistý průstřel“ doletěl až dolů k cestě a jen díky tomu, že mě starý Kamaz po střechu naložený melouny vyvezl, dorazili jsme na náš startovací plácek ve stejnou chvíli. Druhý pokus byl daleko živější. Už jsem potřeboval slyšet ten starý dobrý pískot vária. Dva menší přeskoky a zpátky už nepoletíme. Bylo rozehráno…

Během půl hodiny si hřebeny narazily čepici z hustých mraků a ta jako naschvál vrhala stín daleko do míst, kde se svahy teprve pomalu zvedaly. Prostě patová situace. Není světlo, není termika. Podařilo se mi letět těsně pod mraky a občas i přibírat výšku, držet se stále kolem 4000 metrů. Koukal jsem přitom na Karla, jak se trápí a bojuje těsně nad zemí, právě na oné hranici stínu a slunce. Alespoň jsem měl dost času vyzkoušet kameru a její zavěšení na roztaženém stativu dva metry přede mnou.

Když jsme to nastavovali doma na trenažéru, vypadalo to ideálně. Záběr na pilota, jeho pohyby v ostřejší termice, pozadí hor, to všechno se vešlo do objektivu. Nějak jsme ale zapomněli právě na pohyb v termice. On se pilot trochu zhoupne, když do ní vletí a to je právě ten moment, kdy mně vždy kamera nemilosrdně praštila do hlavy. Když už se to stalo potřetí a kamera se přitom zamotala do šňůr jako vosa do vlasů, nechal jsem toho a začal natáčet z ruky.

Na konci hřebene jsme se s Karlem slétli ve stoupáku, „dopípali“ základnu a ještě kousek nad ní a vyrazili na dlouhý klidný přeskok ke druhé straně Susamyru. Skutečně hodně dlouhý, ale nebyla jiná možnost. Prostě jsme tam potřebovali. Kdybychom to nedali, čekala by nás nedobrovolná procházka a príma výšlap do kopců. Tak asi na jeden a půl dne. Slabé stoupání uprostřed širokého údolí nás zachránilo a ušetřilo nás pochodu. Na druhé straně jsme se ještě trochu vyzvedali a na dokluz přistáli mezi dvěma hřebeny. Bylo už pozdní odpoledne a nebylo kam spěchat. Další velké přeskoky jsme už raději nechali na druhý den.

Vlastně jsem sebou docela fláknul, nohy jsem měl celé ztuhlé, až se jim chodit nechtělo. Už jsem od loňska málem zapomněl, jak se létá s odlehčenou sedačkou v horách. Váha je parádní, ale jádro je natolik měkké, že se toho tělem moc odřídit nedá. A pohodlná tahle sedačka taky zrovna není, ale kdo by se s pohodlím tahal. A do toho ještě převážený Aspen. Letělo to až moc rychle, možná jsme mohli vzít padáky o číslo větší. V těch dnešních slabých stoupácích by nám to s větší plachtou šlo lépe.

Naše nadšení nebere konce. Máme za sebou první den a že to nebylo nic jednoduchého, tak je euforie namístě. Denní plán je splněn. Přeletěli jsme na druhou stranu Susamyru, přistáli jsme ve výšce 3300 m n. m., ze které se nechá dobře odstartovat, kousek od nás zurčí potok, prostě ideální začátek.

2. den

Celou noc pršelo. Otevřel jsem stan, kouknul do mlíka a zase zavřel. Na takové počasí jsou nejlepší karty. Hráli jsme snad už všechny hry a postupně se naší nejoblíbenější stala Vojna. Já hodím kartu, Karel hodí kartu, vyšší bere. Když se sejdou dvě stejné, tak je bitva, hodí se tři za sebou a poslední rozhoduje. Oba dva jsme na sobě pozorovali změny. Při našem nedobrovolném pobytu ve stanu už nás přestaly bavit hry logické, u kterých jsme už v polovině věděli, co má druhý v ruce. Náhoda byla daleko zajímavější. Na obrácenou kartu jsme se vyloženě těšili a vyhrožovali si rozdrcením a věčnou hanbou a každou výhru doprovázelo takové nadšení…

V našem okolí jsme mnoho logiky nenacházeli a možná i tak nás to poznamenalo. Situace se mění každým momentem. Počasí, směsice meteorologických faktů, které bychom jinde vůbec nespojovali, tolikero zklamání a rychlých obratů. Přišlo mi, že si s námi příroda přišla zahrát jednu partičku naší Vojny. A my s nadšením obraceli karty.

V deset přestalo pršet a o hodinu později se vyjasnilo. Slunce se do toho opřelo a začaly skákat kumuly. Ve dvě hodiny odpoledne jsme startovali. Museli jsme. Celý Susamyr se začínal postupně zatahovat a jenom co mně to vystřelilo na úroveň toho vyššího hřebene, došlo mi, že už není moc na výběr. Buďto poletíme ještě pár kilometrů podél hřebene, tam nás déšť sestřelí dolů a budeme nahraní a nebo to skočíme do druhého údolí. Netušil jsem ale, co nás v něm bude čekat.

Ten hřeben měl kolem 4000 metrů, a to bylo v tu chvíli stejně jako výška základen. Silný vítr přetékal na druhou stranu, a tak to vypadalo na prima bigbít, jenom co se tam dostaneme.

„Hele Karle, ty jsi blíž, vidíš tam přes tu díru na druhou stranu?“ zahulákal jsem.

„Cože?“ na to Karel.

„Jestli vidíš na druhou stranu?“ opakoval jsem do vysílačky.

Karel si zaletěl blíže ke skalám a zachraptěl z rádia: „Vidět tam je, ale tam nás to semele…“

Tmavá základna, do které se zabodávaly špičky hřebene snad bude fungovat i z druhé strany, snad přetlačí ten vítr, který nás žene přes hřeben. Nic lepšího mně v tu chvíli nenapadlo. Pohled na bouřky a přeháňky v Susamyru mi připadal horší.

„A co chceš dělat tady, jestli tam vidíš, tak tam skoč! Jdu hned za tebou.“ Vytáhnul jsem foťák a stočil to za ním.

Konec první části….

Zanechte komentář

Tato stránka je chráněna pomocí reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajů a smluvní podmínky společnosti Google.

Máte dotaz?

Zrovna někde lítáme, ale pokud nám chcete zanechat vzkaz, napište nám! :)

0

Začněte psát a klikněte Enter