Netrvalo to dlouho a Biškek se nám ukázal, tak jak jsem si ho pamatoval. Ani město ani vesnice, auta v pochybném stavu a lidi pořád družní, vysmátí, že už konečně svítí sluníčko. Prostě tak jak to má být. Celý měsíc totiž pršelo ale protože jsme přijeli, muselo to začít fungovat. Celá země začala vysychat, jenom Sašův byt nějak zvlhnul. Prostě uvítací párty se neobešla bez nějakého zářezu. Vytopení sousedi tomu sice moc nerozumněli, jaktože měli celou dobu sucho, a když konečně vysvitne sluníčko, tak jim teče ze stropu, ale co mohli dělat. To víte, příroda je příroda. A když jsme to teda všechno vysušili, mohli jsme se vrhnout na kopec. Con-tas, to je perla místních lítačů. Malý kopec, zato velká historie. Už před deseti lety tam první odvážlivec čichnul k paraglidingu. Výjezd na kopec je sice trochu ostrejší záležitost, zvláště pro milovníky klidné jízdy,ale dobře, že se nemusí chodit pěšky. Z tohohle přerostlého krtince jsem se dříve pravidelně zvedal na první stoupák přímo pod základnu, a z ní rovnou do hor. Ale toto jaro to jde jaksi ztěška. Dali jsme tomu tři dny, z toho jsem se já zvednul jenom dvakrát a ostatní vůbec. “Trápení zvířat !!!”, zařval by Srstka a poslal by nás raději na pivčo. Mimochodem, to pivčo tady není žádný zázrak. Uz jsme ochutnali různé kousky, ale vesměs je to “pivo typu kozla”. Když to má pěnu, tak to hned slavíme, ale to se často nestává.
Po těchto třech těžkých dnech jsme se rozhodli změnit terén. 60 kilometrů od Biškeku je město Karabalta. První den jsme laborovali a vypadalo to podobně jako na Con-tas. Ale druhý den jsme udělali výraznou změnu taktiky a vstanuli dříve, než po deváté hodině. V 11 hodin jsem startoval z nově objeveného startu a začalo to fungovat tak, jak jsem tady na to byl zvyklý. Tři hodiny super letu, maximální výška 2900m.n.m. – což je tady ještě docela nízko, ale po té nedávné agonii s pocity excelentními. Spolu s Karlem i s Janíkem jsme si dali mezipřistání na jednom z nesčetných vrcholků asi ve 2300 metrech, poklábosili a skočili do toho znova. Martin zůstal dole, bylo to na něho docela rozhoupané, mraky se tvořily tak rychle, že to vypadalo na kvalitní termiku. Ve dvě hodiny jsme slyšeli první “startovní výstřel”, jak tomu Karel rád říká, a nebe se zatáhlo. Byli jsme rádi, že jsme si konečně zdravě zalétali a taky že jsme našli nové krásné místo. Proto jsme tady. Abychom našli nová zajímavá místa pro paragliding a abychom se stanem a spacákem proletěli kus divoké země.
A tak jsme včera sedli nad mapu a určili si směr. Máme tři možnosti, které budeme rešit podle aktuálního počasí.
1. Letět od severozápadní hranice Kazachstánu po Kyrgyzském hřebeni až k jezeru Issyk-kul a pokud to půjde, tak ještě kousek podél jeho jižního břehu. Všeho všudy do 300 kilometrů, ale přes nějaké vojenské sekrory, takže kdo ví, jak to nakonec dopadne. Před dvěma lety, když jsem nechtěně přeletěl prezidentské sídlo, to byla skutečně nevšední zkušenost, ale opakovat bych to už určitě nechtěl.
2. Letět od západu na východ po Ferganském hřbetu, asi 150 kilometrů
3. Letět podél Alejského hřbetu(100km), který od Pamiru odděluje 20 kilometrů široká Alajská dolina (Karel připomíná, že “pustopustá”), jejíž dno leží v nadmořské vyšce 2600 m.n.m.
Prostě varianty kvalitní, ještě tady na Con-Tasi spolu se všema oslavíme otevření kyrgyzského nebe a jdeme na to.
Pokračování příště…