Aljaška a Kanada 2003 – Trekking v Denali

Černé husté mraky se zastavily na hřebenech celého pohoří Alaska Range. Ranger v informačním centru kroutí nechápavě hlavou, když se ho ptám na předpověď počasí pro další dny. I přes nepříznivé prognózy  se chceme pokusit o zdolání průsmyku McConagall Pass , odkud podnikaly své výstupy na Mt. McKinley první expedice. Právě z McConagall Passu, který je strategickým sedlem pro sestup na ledovec Muldrow, by se nám měly otevřít jedny z nejhezčích pohledů na oba vrcholy Mt. McKinley.

Pro náš plán je však mnohem větší komplikací než toto deštivé počasí rozvodněná McKinley River. Její přeplněné koryto nám doslova odřízlo přístup blíže k horám. Pokusíme se tedy řeku přejít na jejím horním toku, kde ještě není tak divoká –  po moréně ledovce Muldrow.

Národní park Denali je rozdělen do mnoha zón, což umožňuje jeho správě regulovat počet návštěvníků v daných územích. Při vstupu do parku je nutné si zakoupit permit, v němž jsou přesně specifikovány zóny vymezeného pohybu trekerů.Tento systém zaručuje regulaci návštěvníků a je dost pravděpodobné, že v některých oblastech kromě divoké zvěře nepotkáte vůbec nikoho. Může se však stát, že po několik dnů jsou některé zóny zavřené a potencionální trekeři čekají,  než se jimi požadovaná oblast uvolní. Všichni návštěvníci, kteří vstupují do parku s permitem pro pohyb a nocování ve volné přírodě, musí zhlédnout video s informacemi o pohybu v této opravdu divoké přírodě a svým podpisem stvrdit, že byli o všech náležitostech  patřičně obeznámeni. Většinu parku pokrývá tundra a zaledněná plocha, a proto není možné využívat stromy pro zavěšení jídla. Každý návštěvník, který stráví v parku více než jeden den, obdrží k permitu také umělohmotnou konzervu pro uchování jídla a toaletních prostředků. Medvědy nesmí lákat nic, co neznají. Při nocování v parku je nezbytné dodržovat tzv. bezpečnostní trojúhelník, který tvoří tyto tři body: místo, kde máte postavený stan, od něj je pak 100 yardů (cca 91 m) vzdálené místo, kde vaříte a dalších 100 yardů od obou bodů je pak místo, kde uchováváte „konzervy“ s jídlem obrácené dnem vzhůru. Systém s konzervami je velice chytrý, ale hrozně nepohodlný pro nošení v batohu, zvláště máte-li tu největší. V informačním centru jsou k dostání také velice kvalitní mapy, které jsou pro pohyb v divokém Denali nezbytné. V parku totiž mimo silnici do Katishny neexistují zpevněné či jakýmkoliv způsobem značené treky, mosty, místa pro bivak ani jakékoliv další orientační body – mimo těch přírodních. A tak se mapa i nějaké ty zkušenosti docela hodí. O to je pak příjemnější vaše svoboda pohybu a bytí v celém parku.

Líbí se mi na první pohled starobylé autobusy, které vozí návštěvníky do parku po tzv. Park Road, jejíž poslední destinací je Kantishna.  Cestou pozorujeme několik grizzlyů, karibů i horské kozy. Když vidíme medvědici se třemi  mláďaty Tomáš zjišťuje, že v naší Larvě zapomněl „Bear Spray“ – směsici pepřů ve spreji, která by nám měla pomoci při napadení medvědem. Naštěstí medvědi zatím vypadali, že se zajímají mnohem víc o borůvky než o turisty. Příjemné teplo autobusu opouštíme na místě zvané Grassy Pass, kde je McKinley River teprve rodící se řekou a není problém ji přebrodit. Stejně  jako Glacier Creek. To byly také první a zároveň poslední řeky, kde jsme se přezouvali podle doporučení rangerů do suchých bot. Pak už to bylo jedno.

Hned na začátku treku potkáváme medvědici s mládětem – naštěstí v docela velké vzdálenosti. Pod vrcholem „Green Point“ začíná za nekonečného  klesání a stoupání docela dlouhý přechod štěrkovitého ledovce. Tomáše trápí křeč a tak jdu závěrečný úsek popředu s myšlenkou, že najdu vodu a místo na bivak, kde postavíme stan. Déšť pomalu ustal a zpoza rozpadajících se mraků začalo sem tam pronikat zubaté sluníčko. První rameno Pirate Ceeku bylo už podle názvu falešné, bez jediné kapky vody. Zato jezírka nedaleko za ním, jako by volala k noclehu. Podzimní tundra se zlatavě blýská ve večerním slunci a s myšlenkami daleko od sebe si doslova vychutnávám poslední úsek cesty. Z příjemného rozjímání mě vytrhla obrovská pasoucí se obluda asi pět metrů přede mnou. K fotografování by byl teleobjektiv spíše na škodu. To mě však v tuto chvíli ani nenapadne a před očima mi běží instruktážní film z informačního centra. Začínám na medvěda klidným hlasem mluvit, koukám se na něj a se zdviženýma rukama, které ještě díky hůlkám podstatně zvětšují mou maličkost , pomalu couvám. Medvěd se nezúčastněně pase dál, jako by v té hře ani nehrál.  Jakmile jsem mu zmizela z dohledu, začala jsem přemýšlet nejen kde je teď Tomáš, ale hlavně o tom, kdo že je skutečným pánem tohoto parku a kdo vlastně ovlivňuje a určuje naši volnost. Je jasné, že jako součást přírody sem patříme stejně jako ten medvěd, ale pouze citlivý vztah ke všemu kolem zajistí tolik potřebnou rovnováhu. Najednou mi přišel nějaký bear spey úplně zbytečný. Ten medvěd se k mému prostoru zachoval velice slušně. A tak si říkám, zda bychom neměli i my naše nečlověčí sousedy více respektovat…

Otáčím se a hledám Tomáše, který je asi ještě na druhé straně morény. Volám na něj, ale vzhledem k docela velké vzdálenosti mě nemůže slyšet. Mezitím přemýšlím, jak se dostat k jezerům. Jen co jsem zahlédla Toma na vrcholu morény, volám na něj, že je tady medvěd. Špatně mě slyší a tak se otáčí kolem sebe. Teď zase něco volá Tomáš na mě a jakmile zvedne ruce nad hlavu, je mi jasné o co jde. Otáčím se za sebe a vidím známou obludu ještě mnohem blíž. Jen tak po očku probodává moje svědomí, proč jsem se nevrátila až k ledovci. Zvedám ruce a o poznání nejistěji couvám až k Tomášovi, doslova vyhnaná z osobní zóny medvěda, která je mnohem větší, než ta moje.

Tentokrát jsme si počkali až bude opravdu hodně daleko a i tak jsme velkým obloukem došli k jezerům.  Při závěrečném sumaré treku v Denali zjišťujeme, že náš průměr tvořili dva medvědi denně. Zajímavá byla reakce  medvědice s mládětem, která jakmile nás registrovala v nebezpečné zóně, začala medvídě provokovat k útěku od nás. Vypadalo to skoro jako hra. Třetí den treku jsme se dostali do McConagall Pass, kde jsme mohli za opravdu nádherného počasí obdivovat majestátnost McKinleyho i ostatních štítů a ledovců, které jsou v této oblasti hodně dominantní. Při zpáteční cestě jsme se vydali přímo po Cashe Creeku k McKinley River s tím, že se ji pokusíme překročit. Museli jsme překonat asi 20  drobnějších ramen, často s vodou téměř po pás, než jsme se dostali na druhou stranu.

Tundra nám ukázala všechná svá kouzla, včetně hlubokých močálů, sladkých borůvek, které by se daly sbírat hráběmi, a predevším pak to, že je ještě stále domovem  opravdu divokých zvířat, která jsme mohli pozorovat  z bezprostřední blízkosti. Tundra nás přinutila uvědomit si svou malost a zároveň sounáležitost s tímto  dosud nezničeným světem pestré a bohaté přírody.

Zanechte komentář

Máte dotaz?

Zrovna někde lítáme, ale pokud nám chcete zanechat vzkaz, napište nám! :)

0

Začněte psát a klikněte Enter