Napříč Ukrajinou

Ukrajina. Bývalá země Sovětského svazu. Chudá ekonomika, čisté a krásné Karpaty, jaderná havárie v Černobylu, na veškeré praktiky zvyklá silniční policie a nad sovětské poměry zajímavý Kyjev s jistou historií. Tak jsem tuto zemi vnímal já, ještě před odjezdem na tuhle cestu.
Dodnes nechápu, jak se to přihodilo, ale odjel jsem na cestu s pro mně cizí slečnou. Tehdy jsem Blanku ještě neznal, ona neznala mně. A i přesto si sedla ke mně do auta a odjela se mnou na desetidenní cestu přes celou Ukrajinu a zpět. Bylo to divné, alemnohem lepší, než jet sám.
Nejzápadnějšími horami Ukrajiny jsou Karpaty. Stráně poseté malými skupinkami dřevěných chalup, všude se pasoucí krávy a hlavně je hlídající lidé, kteří spolu mluví nejspíše o vlastních starostech, o zmoklém seně, o sousedovic teleti, o nemocném strýci nebo možná taky o chybějících penězích při obrovském nedostatku práce. Krajina se najednou snižovala, chaloupky prořídly a cesty se narovnaly. Příjemné hory jsme až nezvykla rychle nechali za sebou>
Nejsem odborník na městkou architekturu. Lidé, kteří v ní žijí, se mi zdají být mnohdy zajímavější. Je sobota večer a v zahradních restauracích města Lvova hraje živá, technikou ne příliš dobře zesílená hudba. Pár lidí tancuje, ale více jich kolem jen tak postává, jakoby čekali na něco nového, čerstvého. Ale mám takový dojem, že čekají zbytečně. To muži na lavičkách hrající šachy a nebo domino to už dávno vycítili a věnují se raději těmto klidným hrám, procvičujíce tak svého ducha. Zajímavá je šachová partie asi patnáctiletého kluka s už postarším mužem. Nejsem žádným hráčem, rozumím pravidlům, rád si občas zahraji, ale to je tak asi vše. A proto si spíše všímám rychlých tahů mladé ruky a naproti tomu klidnému pohledu starce. Symbolika sama. Jen by mně zajímalo, kolik ze stojících diváků by rádo vidělo vítězství mladého nadějného šachisty a kolik z nich by vítězství dopřálo jeho mnohem staršímu, životem ošlehanému soupeři. Stáří a zkušenost vyhrává a my se po prohlídce zbytku náměstí vracíme k autu.
Na Ukrajině, jakož i ve všech postsovětských státech jsou cesty poseté spoustou malých policejních stanic. Už ne všechny jsou dnes funkční, ale aparát, který je kdysi stvořil, se skutečně vyřádil. Jejich ukrajinský název je GAI, v jiných zemích pak DAI. Tyto názvy mně skvěle pobavily už při mé první návštěvě Ruska, ale to jen do té doby, dokud jsem pokuty neplatil já. Pak najednou zkratka DAI dostává zcela jasný význam. U ruské GAI si člověk druhý význam vychutná až v nadávkách na zkorumpované orgány moci. Pokuty se dají zaplatit snad za všechno. A když policista řekne, že jste jeli rychle, tak jste jeli rychle a stejnou rychlostí byste měli zahodit ambice protestujícího. Muži zákona si od Vás hned po zastavení vyžádají řidičský a technický průkaz, jejichž absence je později silným argumentem, proč pokutu zaplatit. Přistoupíte-li pokorně na tuto variantu, postoupili jste do druhého kola se slušným bodovým ziskem a ten vám nabízí lepší pozici pro smlouvání o výši pokuty.
Tyto stanice mají ale jednu obrovskou výhodu. Když v jejích blízkosti večer zaparkujete auto a přichystáte se k nočnímu odpočinku máte rozhodně větší pocit jistoty, než kdekoliv jinde. Vlastně to je něco jako hlídané parkoviště. Těsně před setměním zde přibrzdí i dobře rozjetí kamionáři, aby pojedli a v klidu se prospali. I my využívali této nenabídnuté ochrany a byli jsme rádi, že to jde.
Každé město má být zrcadlem svého kraje. Hlavní město pak zrcadlem celé země. Musím potvrdit, že většina ukrajinských měst mají svou osobitou atmosféru, ale pokud sjedete na vedlejší cestu a dostanete se do blízké vesnice, nabídne se pohled věru jiný. Tak, jako některé z oněch pěkných měst působí, řekl bych, skoro evropsky, tak většina z vesnic asi teprve čeká na rok 1950. Děti tu ale jezdí na kolech stejně jako v našich vesnicích, sem a tam tu přejede zajímavý traktor domácí konstrukce nebo projede vůz tažený koňmi. Na polích pracuje starší polovina vesničanů, ta mladší pak polehává u dálnice, tímto označením bych nerad urazil hlavní tahy třeba jenom v naší republice, a prodávají tam jahody, borůvky, jablka, hrušky nebo melouny. Ale buclaté domky, hliněné cesty, stařičké studny s dřevěnými džbery a typicky barevné ploty, to už se u nás nevidí.
To v hlavním městě Kyjevě se snad svět točí kolem úplně jiného slunce. Obrovské stavby, čisté ulice, slušné cesty, krásné pohledy na řeku Dněpr a hromadu přes ni se táhnoucích mostů, to spolu s vesnicemi vytváří ony vzpomínky plné kontrastů, které pak dávají smysl jindy často mrtvým fotografiím.
Nejvýchodnější velké město Charkov naopak žije jen průmyslem. Práci tady má asi větší procento lidí, ale dostávat výplatu o několik měsíců později, to je tvrdá realita jako v celé zemi. A když nejsou peníze, tak alespoň výrobky. Prodejte si je jak chcete a komu chcete, nic víc vám dát nemůžeme, vysvětluje vedení podniků.
V Charkově jsme se otočili a vydali se na zpáteční cestu. Ke slovenským hranicím jsme se vydali jižní cestou podél ukrajinsko-rumůnských hranic. Znova, a trochu lépe, jsme měli možnost ochutnat jedinečnou atmosféru Karpat. Jak že ? No přeci na tandemovém padáku. Celou cestu jsme ho s sebou táhli a tak ho bylo potřeba alespoň trochu provětrat. Padák jsme provětrali, zato já se důkladně zapotil. Počasí nebylo zas až tak letové, jak by mělo být, a tak jsem byl rád, že jsme bez úrazu přistáli zpátky na kopci. Dopředu nás to nepustilo a ty poryvy větru padák řádně prošustily. Pro Blanku to byl vůbec první let a líbil se jí podstatně více, než mně.
Na oplátku mi Blanka poskytla taky pěkný zážitek. Ne, nemyslím tím krátkodobé potěšení intimních radovánek. Vzpomněla si na Šohaje Nikolu loupežníka a jeho Koločavu, když jsme kousek kolem ní projížděli. Ve vesničce, která byla celá roztahaná po nedalekých kopcích, jsme zanedlouho našli babičku Šohajovou-dceru slavného loupežníka. Na slovo loupežník, nebo zbojník byla tato malá modrooká babička vyloženě alergická. Zastávala se svého otce jak jen se dalo. Přijala nás do skromné kuchyně a povídala a povídala. Kdysi ji někdo pozval k nám na návštěvu. Jako dárek dostala deštník a kapesní rádio. Jedinou malou chybu to mělo – chyběl rádiový signál. Vitální babička ho však měla v originál krabičce přichystané na kredenci. Kdo je připraven – není překvapen.
Domů jsme pak už dojeli bez větších potíží. Sedím doma a zjišťuji, že směsice nejrůznějších vzpomínek, které jsou navzájem tak rozdílné, až rozporuplné, mi nedává možnost vyhranit si vlastní názor na tuto ukrajinskou zem a na lidi v ní žijící. Projeli jsme jen část Ukrajiny. Je tady ještě Oděsa, Černé moře a údajně překrásný poloostrov Krym. No, uvidíme, co přinesou další cesty.

Zanechte komentář

Máte dotaz?

Zrovna někde lítáme, ale pokud nám chcete zanechat vzkaz, napište nám! :)

0

Začněte psát a klikněte Enter