Ťan-Šan

OPOŽDĚNÝ CESTOPIS?

Totiž věci se maj takhle:
Eliška-angličtinářka se chystala loni na Bajkal, a proto jsem jí jako návnadu řekl pár historek z toho starýho výletu na Ťan-Šan. Nabádala mě: “Džouzefe, hoďte to na pejpr. Mohlo by to bejt interesting”.

Sednout si a psát? Ha, ha, ha. Tak na to tedy nejsem stavěnej. Necejtím se, nejsem přeci žádnej pisálek! Ale když jsem letos zjara seděl u stolu, letěla kolem mně Múza a řekla: “Milej Pepane, pusť se do toho!”. Původně jsem se chtěl šetřit, zbytečně se nehuntovat a napsat jen pár “pecek”, ale potom mě to začalo kupodivu bavit a přišlo mi nespravedlivý a neúplný pomlčet o tom zbytku. Pak jsem zaslechl pár povzbudivejch vět od přátel a přišel také nápad doplnit tohle povídání o nějaký ty fotky.

Za těch X-let se leccos změnilo. Hlavní město Kyrgyzstánu se už nejmenuje Frunze, ale Biškek a průměrný plat v Čechách už není 2.800 Kčs (uvádím taky z důvodu dostání se do obrazu k uváděným cenám letenek).
Jo. Hodně se změnilo Ale jedna věc tutově zůstala: Nádherný hory.

Přeji vám hezký počteníčko.

S úctou

Josef Pažout
20.8.2001

PROLOG

Je březen 1990. Klábosím v práci se svým kámošem, horolezcem a kolegou Pavlem. Mluví o svých plánech na léto, loni byl v Rusku na Altaji, letos vyráží na Ťan-Šan. Závidím mu. Jen tak plácnu, že bych tam jel také, dálky mě vždycky lákaly. “Tak pojeď s námi” říká, “Jsme teď čtyři a s tebou jako s motýlářem by mohlo být trochu povyražení.” Už mě asi v duchu vidí, jak tam pobíhám se síťkou po kopcích a oni se budou bavit. A už teďka prozradím, že to tak skoro bylo. Říkám skoro, protože většinou jsem vyrážel do hor sólo, tedy jako sám a také jsem jim někdy síťku půjčil, aby poznali loveckou vášeň.
Po pravdě řečeno, v onen březnový den jsem ale ještě pořádně nevěděl, kde se Ťan-Šan nachází, takže první, co jsem udělal po příchodu z práce bylo, že jsem otevřel doma atlas světa. Pohoří Ťan-Šan má rozlohu asi jako dvě bývalá Československa a leží v Kyrgyzstánu na hranicích s Čínou. Termín je stanoven na srpen, takže mám ještě dost času, ale pomalu se pouštím do příprav. Začínám s běháním na Babu. Jsem půl roku z vojny, takže to není tak zlé, ale jak později zjistím, fyzičky není nikdy dost. Za sebou mám cesty po Slovenském Krasu, Slovenském Ráji, Vihorlatu a požehnaně čundrů po Čechách, ale Rusko nemíním podceňovat a radši se řídím seznamem všeho potřebného od Pavla.

Sháním Sunar, je to pouze pro maminky na lístky. A mám ho, i když nekojím. S tímhle sušeným mlékem, vločkami, oříšky, rozinkami a čokoládou vytvářím super výživnou směs. Později se od Rusů dovídám, že v Rusku je sušené mléko k mání snad jenom v Moskvě, v kosmickém institutu. Beru taky špek, tvrdý salám a další jídlo s dobrým poměrem kalorie/hmotnost. Hmotnost mám na mysli neustále, protože to všechno musím nakonec nanutit do báglu a hlavně taky nést na svých zádech. Přiznávám, že moje snaha o snížení hmotnosti šla někdy až do nenormálních extrémů (napůl vymačkaná zubní pasta apod.). Jedna věc mi ale v seznamu moc nesedí – lyžařské hůlky. Pavel mě ujišťuje, že i v srpnu se hodí. Prý se o ně může člověk opřít při cestě do kopce a přibrzďovat při cestě z kopce. Nedokáži si to dost dobře představit, mám svou hlavu a ta mi radí, ať je radši nechám doma. Možná jen tak pro klid, aby se neurazil, je beru s sebou.

Potřebujeme také nějaké ruské ruble. Kurz v bance je už dlouhá léta 1:10, tedy jeden rubl za deset korun. Doslechl jsem se, že kdesi v Praze se dá sehnat rubl od Arménců za jednu korunu. Zní to neuvěřitelně. O Arménech se říká, že to jsou ruští Židé, takže, co když na tom něco je. Volám kamarádovi z vojny do Prahy, jestli neví, kde by se ta černota odehrávala. Prý možná v Holešovicích na tržišti. Na nic nečekám a jedu autobusem do Prahy. Jsem v Holešovicích, prodávají tady všechno možné i nemožné a ONI jsou tady také. Rubl kupuju po 2.50. I to je senzace. Za týden tam vyrážím znovu s Pavlem a balíkem peněz od lidí z výpravy. Arménec se zase zubí. Tentokrát už to máme za 3 koruny.
Je na čase, abych se už konečně zmínil o ostatních členech výpravy. Tak tedy: já-greenhorn, Pavel-mluvčí, Břéťa-showman, Dana-kráska, Zdeňka–pohodářka (co prý umí lézt jako pavouk). V Kyrgyzii se k nám připojí Rusové z Novosibirska: Andrej, Ljocha a Valerij. Všichni starší než my, ale zatroleně dobří lidé a dost dobří horolezci. Oni mě později přesvědčí, že řeči o odolnosti Rusů mají něco do sebe. Pojem “savjetskij čelavěk” rozhodně sedí.
Je červen. Televize je plná záběrů z Kyrgyzstánu a sousedního Uzbekistánu. V Sovětském Svazu se uvolnil dosavadní režim tvrdé ruky. Na hranicích Kyrgyzstánu a Uzbekistánu se to mydlí. Nevypadá to pro nás moc dobře, máme trochu strach, aby nás tam pustili. Musím odolávat dobře míněným radám okolí, abychom tam radši nejezdili. Navíc jsou všichni ovlivněni televizí, která tvrdí, že tam lidi nemají co jíst, což, jak se ukázalo později, pravdou nebylo. Naštěstí se to v Kyrgyzii postupně uklidňovalo.
Je červenec. Už máme letenky! Asi za 900 korun do Kyjeva a tam si koupíme za ruble letenky do Asie. S naším arménským kurzem to bude za hubičku! Jenže nám vyvstal docela jiný a zásadní problém. Andrej nám chtěl doručit pozvání, které je nezbytně nutné k tomu, aby nás tam pustili. Bylo to vymyšleno tak, že ho přiveze jeden kluk od Znojma, který v Novosibirsku studuje. Jenže neudělal jakousi zkoušku, a tak se domů zatím nevrací. To byla krize. Pavel vyráží za Bobšem, protřelým horolezcem z Mladé Boleslavi, který jezdí do Ruska každý rok. Bobeš je lehce praštěný. Žena mu bude za pár měsíců rodit a on se chystá zase kamsi na expedici. Ale má doma prázdné zvací formuláře s razítkem a podpisem z Gruzie. Jenže neví kde. Po půlhodině marného prohledávání bytu to vzdává a loučí se s Pavlem mezi dveřmi: „Sorry Pájo, netuším, kam jsem je mohl zabordelařit…Počkej! Už vím!“. On je fakt našel. Takže teď už jen “maličkost”. Sehnat psací stroj s azbukou a doplnit naše jména. Vyrážím s Pavlem do sídliště Rusů v MB na Slavoji. Na lavičce sedí dvě zmalované ženské s kočárkem, a tak jim říkáme, o co nám jde. Chvilka překvapení, ale za chvíli už jedeme výtahem do bytu a všude je takový zvláštní pach. Později ho ucítím vícekrát. Nadatlujeme si pozvání, necháváme flašku vodky, protože jsme slušní a uznalí kluci. A mizíme. Heuréka!!!
Asi týden před odjezdem dorazila pravá pozvání ke Znojmu. Radši nehodláme nic riskovat a s Pavlem pro ně jedeme na jih Moravy. Bude přeci jenom jistější mít originál, než mít případný problém. Cestou bereme dva stopaře, jsou z bývalého východního Německa. Využívají čerstvé svobody a jedou stopem do Turecka! Po desetiletích uzavřených hranic se s cestováním roztrhl pytel. Absurdní. Každý míří na “západ”, jenom my jedeme na “východ”…
Dorazili jsme do typické vinařské vesničky. Celkem snadno nacházíme bydliště studenta z Novosibirska. Doma je jenom matka, ale co jsme potřebovali, to máme. Bavíme se o meruňkách, o cenách v Praze. Takže nám hned nabízí, že nám nějaké natrhá. Jelikož se chopila bedýnek, tak nám dochází, že to nebude jen pro chuť. Zaplatíme a vyrážíme. Po ujetí jednoho kilometru Pavla napadá, že bychom mohli ještě nějaké přikoupit, aby nám prodej pokryl náklady na benzín. V první vesnici narážíme na dědulu, co vede kolo. Hodíme řeč a za chvíli už nakládáme pytel meruněk na zavářku do Favorita. Říká, jestli nechceme ještě nějaké víno. O.K., proč ne! Takže se ocitám poprvé v životě ve sklípku. Nevím, proč se tomu říká sklípek, protože zrovna tenhle připomíná spíš katakomby. V chládku jsme strávili hodinu s mírnou ochutnávkou a přednáškou o vínu. Pavel nakonec kupuje asi 3 litry výborného vína po desetikoruně. Tak tomu říkám Dé. Žet. Uú. (Dobře Žít a Ušetřit). V MB jedeme rovnou domů k Pavlovi pro váhu a fofrujeme na dálnici, na tržiště s ovocem u Pískové Lhoty. Okoukneme zkušeně ceny, naše meruňky jsou na první i druhý pohled bezkonkurenčně nejlepší. Je neděle a Pražáci se vracejí z hor, takže neváháme a rozjíždíme to. Cenu dáváme sprostě o něco nižší, protože tam nemíníme tvrdnout do večera a zabírá to. Za chvíli máme prázdné bedýnky, benzín se zaplatil a ještě zbylo něco do kapsy.

ODLET DO RUSKA

Srpen. Nastal den “D”. Je pěkné slunečné ráno a my přijíždíme na ruzyňské letiště. Jsme všichni v dobré pohodě, těšíme se. Čas máme dobrý, a tak děláme společné foto před letištěm. Máme s sebou také takový plastový sud, který je narvaný vším, co se nevešlo do báglů. Vyříznul jsem ze stříbrné samolepicí fólie písmena a nalepil na sud nápis “Tchein-shan”90” a pod tím hrdě “Czechoslovakia”, takže teď při focení se to náramně hodí. Také s tím vypadáme na letišti děsně důležitě. Jdeme se odbavit. Stavíme se do fronty pro skupiny a když jsme na řadě, tak nám sdělují, že musíme k jiné desce, jelikož nejsme skupina. A tak už za chvíli stojíme v podobně děsivé frontě jinde. Zaslechl jsem letištní hlášení, něco jako poslední výzva Praha-Kyjev. Ale nechci šířit paniku, jelikož jsem zelenáč a ostatní jsou už v cestování staří zkušeňouři. Zdeňka už je na řadě, zapisují jí do počítače a najednou BING. Astala vista, bejby. Let uzavřen. Máte smůlu, letadlo právě odlétá a mě asi klepne Pepka. Jsme v šoku. Břéťa otvírá svůj bágl a vytahuje první flašku rumu. Před odjezdem stanovil normu: 2 flašky rumu na hlavu, což mi připadalo zbytečné a tak mám v báglu jenom jednu. Teď už mu začínám rozumět. Břéťa má na hlavě otrhaný Rumcajsovský klobouček a klopí to do sebe. Na decentním letišti mezi “kravaťáky” to vypadá poněkud divoce, ale za chvíli se k němu připojujeme i my. To se prostě nedá jinak zkousnout. Další letadlo letí až za čtyři dny…
Sympatická slečna za okýnkem nám zkouší najít spoj přes Moskvu. Moskva – naše poslední naděje, to je teda ironie. Zázrak!!! Na Moskvu to letí asi za čtyři hodiny a hlavně – mají pro nás místo. Je to pohoda! Doplatíme každý asi čtyři stovky, takže nás letenka Praha-Moskva vychází na 1250 korun, to ujde. K tomuto bych chtěl ještě poznamenat, že tenkrát v rámci RVHP, které ještě dodýchávalo, byly lety “na východ” cenově zvýhodněné a mnohem dostupnější než “na západ”. Břéťa už zase srší humorem a říká slečně za přepážkou, že se už těší do Moskvy na ty holky s mašlemi a na ten smrad. Slečna se směje, asi ví, o co jde. Ještě netuším, jak to stručně a přesně vystihuje atmosféru letiště v Rusku.
Díky cepínům, mačkám a jiné výstroji máme nadváhu. Maximum je 25 kg na osobu. Asi budeme muset připlatit šest stovek, ale – “lidi si maj pomáhat“. Od jednoho maníka z letiště dostáváme nabídku, že když mu dáme na kafe, tak by to šlo NĚJAK udělat. Za chvíli už vybíráme Břéťu, aby zašel za tímto spasitelem a srovnal to. Přemýšlíme kolik stojí v Praze kafe. V krámě asi dvacku, ale my nejsme tak naivní a víme, že budeme muset přitlačit. Tak se Břéťa kousek stranou ptá: “Šéfe, kolik tady stojí kafe? Kilo?”. Maník se pousměje, pravou rukou ukáže americkou viktorku a suše odpoví:”Dvě”. Dobří lidé prostě ještě nevymřeli. Ale jsme stejně spokojeni a dodnes nás hřeje pocit, že jsme platili kafe pro celou Ruzyň.
Ve volné chvíli si dáváme ještě pekelně drahé pivo, ale bude na dlouhou dobu poslední, takže to tak nebolí. Startujeme. Jsme ve vzduchu a míříme do té báječné země (aspoň tak mi to celej život tloukli ve škole do hlavy).

MOSKEVSKÁ ODYSEA

Moskva. Přistáváme hladce na letišti “Šeremetěvo 2”. Tohle letiště vypadá dost komfortně, prý ho stavěli Němci před olympiádou. Už je to ale nějaký pátek, spíš deset let, takže co je opravováno je na první pohled k poznání. Jó, německá důkladnost se těžce napodobuje. Před celnicí se domlouváme, kdo bude vedoucí skupiny. Budou se na to určitě ptát, protože v Rusku pět lidí pohromadě není pět individualistů jako u nás. LOGICKY musí mít pět lidí přece velitele, předsedu nebo někoho podobného. Vybíráme Pavla. Za chvíli už předáváme pasy a přichází ta očekávaná otázka: “Kdo je vedoucí skupiny?”. Tváříme se jako když jsme tenhle dotaz slýchávali už od dětství a shodně ukazujeme na Pavla, ten vysvětluje důvod návštěvy. “My alpinísti”. Tohle už je opravdu logické, protože v hromadě báglů jsou cepíny a lana k nepřehlédnutí. Vypadá to, že pro horolezectví mají slabost a bez problémů nás pouští přednostně do země. Paráda!!!
Chce se mi děsně na záchod a je to docela akutní, takže si razím nekompromisně cestu k záchodům. A vůbec se učím používat metodu “tvrdejch loktů”, která je tady obvyklá. Na západní fráze typu “Dovolíte, mohl bych projít?” si tady nikdo nehraje. Byla by to ztráta času. Kabinky jsou zavřené, to se dalo čekat, takže situace je opravdu prekérní. Odchytávám nějakého zaměstnance letiště, co tady postává v kravatě a saku a – pozoruje. Nevím co, patří asi k tajným. Moc ho nezajímám, evidentně má jiné úkoly. Tvrdí, že musím pořádně strčit do dveří. Jenže to jsem už dělal. To v téhle situaci přijde samo. Kašlu na něj! Půjčuju si od kluků cepín, kterým vypáčím dveře a ulevuji si. No, nááádhera.
Při východu z letiště je taxikářů jako much. Nepatříme mezi ty, co mají mělko do kapsy, a tak hledáme někoho za rozumnou cenu. Plácneme si s taxikářkou. Protože se do její Volhy všichni nevejdeme, sehnala ještě parťáka. Potřebujeme se dostat na letiště Domodědovo, které zajišťuje lety do Asie. Je to asi 80 km. Já s Pavlem jedeme tou druhou Volhou s hodně pohodovým taxikářem. Poutat se, to je prý zbytečné, stejně není pomalu za co. Smažíme to po děravé dálnici rychlostí asi 120 km/hod. Dírám v silnici se zásadně nevyhýbá, už rozumím, proč jsou ruské výrobky tak přehnaně bytelné. Předjíždíme zleva i zprava, je to země neomezených možností. Celou cestu dýcháme výfukovou mlhu, která se plazí a vznáší po silnici. Náš taxikář-pohodář drží volant levou rukou a druhou si strká do pusy slunečnicová semínka, která vybírá z papírového kornoutu u řazení, šlupky vyhazuje pootevřeným okénkem. Tahle zábava ho drží celou cestu, a protože sedím vedle něj, začíná mi to lézt na nervy. Podvozek Volhy zatím dál úspěšně vychytává díry v silnici. Rozmlouváme celou cestu o všem možném, pomáháme mu nadávat na politiku, a tak to docela utíká. Krajina kolem je nudná rovina s lesíky bříz nebo smrků. Někde v půli cesty vidíme v dáli typický pravoslavný kostel s pozlacenými věžičkami. Uznáváme, že tohle se carovi povedlo. Je to paráda. Za chvíli ale už koukáme opět jen do smogu na dálnici, který vyrábí hlavně náklaďáky. A jsme tady! Letiště Domodědovo.

LETIŠTĚ DOMODĚDOVO

Pavel ještě pozdržuje taxikářku, protože si není teď jistý, jestli cizinci mohou na letišti koupit letenky. Jde to prověřit a bohužel nemohou. Letenku do Kyrgyzstánu můžeme koupit pouze v Moskvě v ulici Na Petrjovce. Tam je speciálka pro cizince, aby to měli jednodušší. ???. Pavel dohodl s taxikářkou zpáteční cestu jen za 25 rublů, a tak nasedá s Danou a jedou opět do víru velkoměsta. Já, Zdeňka a Břéťa zůstáváme tedy bez velitele a přesouváme se do specielních prostorů pro cizince, které jsme mezitím objevili. V normální hale si domorodci užívají zvláštního pachu, který už znám z ruského paneláku. Vypadá to tady spíš jako na vesnickém nádraží. V přeplněné hale lidi posedávají nebo polehávají na lavicích, ti míň šťastnější leží na zemi. Vypadá to, že někteří čekají na letadlo i snad několik dní. Vladimír Vysockij kdysi řekl: “Všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější”. A to je tak trochu náš případ. Můžeme se natáhnout v poloprázdných prostorách na měkké sedačky, našlapovat po koberci a využívat služeb skromného kiosku. Moc tady toho nemají, při našem arménském kurzu za rubl to je ale neuvěřitelně levné. Slušně jsem se nacpal salámu, housek a kouskem oschlého kuřete asi za 4 koruny (D.Ž.U.). Náš “apartmán” je ale bohužel těžce k nalezení, a tak se začínáme střídat v hlídkování před letištěm, aby nás Pavel s Danou vůbec našli. Na hlídce se bavím pozorováním okolí. Je tady v kostce celý Sovětský Svaz. Vojáci-Rusáci s placatými čepicemi mazácky dozadu, kteří vypadají stejně jako ti v Boleslavi, holčičky s mašlemi ve vlasech, vyřazené obrovské dopravní letadlo na podstavci, číhající taxikáři s Volhami a Žigulíky. Nejvíc se mi líbí námořníci, kteří jsou oblečeni jak z čítanky. Mají bílý opasek a přes ramena modrou dečku s třemi bílými proužky na okrajích. Že by inspirace pro Adidas? To fakt nevím. Ale uznávám, že toto je elita. Taky si je vyfotím. Pak se zamyslím a dojdu k závěru, že moje sympatie vyplývají i z toho, že my nemáme moře. Ale nepochybuji o tom, že by jinak v osmašedesátým připluli taky. Zvláštními figurami jsou chlapi, kteří chodí po hale v teplákové soupravě s bílými pruhy po stranách a tváří se ohromně spokojeně. Je to totiž velká móda a kdo ji má – je IN. Jsou to na 99% Rusové. Většina pasažérů je ale ze sovětské Asie a vyhlížejí pro Evropana exoticky a mnohem příjemněji.
Postupem času začínám být nervózní. Pavel s Danou odjeli odpoledne, teď už je 11 hodin večer a oni nikde. Překulila se noc, pořád se střídáme a koukáme na hodinky. Blíží se poledne a už je nervózní i Břéťa, a to je co říct. Už to nevydržíme a na několikátý pokus se dovoláváme na velvyslanectví. Hlas ze sluchátka je jak ze záhrobí. Máme strach, jestli je někde nezašila milice nebo jestli nebourali. Navíc mají naše pasy kvůli letenkám. Ptáme se také na místním komisařství, ale vidím, že to tam funguje hůř než ve Švejkovi za Rakouska-Uherska, a proto si nedělám velké naděje. Konečně! Je jedna hodina a už jsou tady! Je to úleva…
Taxíkem v pohodě dojeli k prodejnímu místu, ale bylo tam ohromné množství lidí, kteří čekali nekonečnou frontu ke kasám. Většinou zahraniční studenti, asi Vietnam, Kuba ? spol. Pro zpestření se tam strhla ještě pořádná černošská rvačka, kterou přijela rozhánět milice. Odpoledne už na ně nepřišla řada a jet zpět nemělo cenu. Přespali spolu na zemi mezi černochy, aby ráno chytili dobrou pozici ve frontě. Pavel ze své boty vytáhl tkaničku a přivázal na noc Danu k sobě. Sichr je sichr. Ráno vystáli frontu a u okénka objednali letenky do Kyrgyzstánu. Ano, nespletl jsem se. Objednali. Koupit lze až odpoledne, přátelé! Takže opět zpátky na Domodědovo.
Znovu do Moskvy, vyzvednout letenky, jede Pavel a já. Mám takové sentimentální přání – vidět proslulé Rudé náměstí. Usmlouvali jsme mladého taxikáře na prima cenu a vyrážíme. A dušuje se, že to bude býstro (to jako rychle). Snaží se pořád smlouvat anglicky, i když odpovídáme rusky. Ale slovo dodržel, hulíme to po dálnici ostošest. V Moskvě nás staví za rychlost milice, takže co vydělal, to utratil za pokutu. Smůla.
V ulici Na Petrjovce je opravdu kubánská, vietnamská a afgánská tlačenice. Loktujeme se s ruskou neomaleností přímo k okénku, protože takhle je to totiž s paní pokladní domluveno. Letenky máme, takže to vypadá, že po tom všem na Ťan-Šan opravdu dorazíme.
Jedeme na Rudé náměstí. Jsem trochu zklamaný, protože jsem si myslel, že je mnohem větší. Také slavný chrám Vasila Blaženého, který je na konci náměstí, mi připadá menší než na obrázkách, zblízka je navíc trochu opelichaný. Ale i tak je to zážitek. Naskakujeme do metra a jedeme tentokrát na tzv. letecké nádraží. Nechce se nám utrácet za taxi, a proto volíme raději kyvadlový autobus, který odsud vozí domorodce na Domodědovo. Už zdálky vidíme obrovskou frontu před plnícím se autobusem. Tak tam se teda nevejdeme. Ale protože jsme odkojeni podobným režimem a máme v sobě už tyhle situace nakódované, všimli jsme si dalšího, který je přistaven hned vedle. A má nápis Domodědovo. Na nic nečekáme a stavíme se k jeho dveřím. V ten moment první autobus startuje a odjíždí. Dav hučících cca sedmdesáti lidí, které jsme po českém způsobu předběhli, se tlačí na nás. Otevřeli se dveře a ještě nás předbíhají čtyři lidi. Jeden toho před sebou praštil za předbíhání taškou po hlavě. My se cpeme s nimi a bojíme se, že dostaneme nakládačku. Sedáme si proto až dozadu, aby nás ještě někdo nevytáhl. Tihle Arméni, nebo odkud jsou, připomínají trochu rozvášněné Araby. Pak nám ale dojde, že kdo je uvnitř je spokojen a nemá vůbec zájem zkoumat dva Evropany. Jedemééé! Směr Domodědovo. Ať žije cestování a dobrodružství!!!
Těžce získané letenky v kapse se musí samozřejmě náležitě oslavit. Proto na Domodědovu zaplouváme do “našeho“ kiosku a kupujeme láhev ruské vodky. Jednak chceme být styloví a hlavně šetříme tuzemský rum. Z poloviny vypitou láhev

Zanechte komentář

Máte dotaz?

Zrovna někde lítáme, ale pokud nám chcete zanechat vzkaz, napište nám! :)

0

Začněte psát a klikněte Enter