U Kyrgyzů na oběd

Už pátý den sedíme v basecampu pod Pik Leninem a čekáme na lepší počasí. Z vysílačky v Uzbeckém táboře jde jasná informace o nejasné předpovědi na celý další týden. Výstup do jedničky se ztrácí v mlze a nízkých mracích. Člověk by se ukousal nudou. Jen posedávat ve stanu a poslouchat kapky deště, občas kroupy, a když už ten nesnesitelně známý zvuk ustane, tak se jít na chvilku projít a rychle si uvařit, než to zase začne. Dvěstě metrů od nás, mají dva kyrgyzští šerpové postavenou maringotku. Umar umí napéct skvělý chleba a Ravil zase dokáže sehnat čert ví odkud čerstvé maso, mouku a cukr. Za vynášky do prvního výškového si berou dolar za kilo a tak jim to stačí. Ale objednávky se nejspíše nahromadily, protože začali shánět jaka. Tuhle velkou chlupatou krávu tady člověk sežene jen z nedaleké Číny. Jednou večer to přede mnou Ravil prohodil a tak jsem mu slíbil, že půjdu s ním.
Konečně šance jak na chvíli vypadnout z tábora. Jenom… na koni jsem ještě nikdy neseděl. Navíc, pro mého koně musíme nejdříve zajet k bratru Ravila. Ten žije 30 kilometrů odtud. Ráno si sedám na koňský zadek, v sedle sedí Ravil, a vyrážíme. Kůň je nějaký nevrlý a tak kromě brodů přes ledovcové řeky raději poklusávám vedle něj. Přebrodili jsme sedmero řek a přešli sedmero hor a krajina se před námi doširoka otevřela. Krásná zelená pláň, oblaka byla podstatně výše než v táboru a já se koukal na klusajícího Ravilova koně. Půjdeš tři hodiny rovně, uvidíš jurtu, dáš se doprava a půjdeš ještě hodinu. Tak přijdeš k mému bratrovi. Já jedu napřed. , řekl a vyrazil oním směrem. Bylo to tak, jak řekl. Stál tam skromný hliněný příbytek a Ravilův kůň.
Všichni byli venku – Ravil, bratr, jeho čtyři děti i jeho žena. Žena seděla na zemi a předla. Ostatní běhali kolem zaříznuté ovce a tvořili kvalitní tým. Nikdo nemusel moc mluvit. Všechno běhalo jako na drátku. Děti držely ovci nohy, Ravil držel mísu a bratr vytahoval vnitřnosti. Kůže sloužila jako jakýsi velký podnos zabraňující masu kontakt se zemí. Ovce se zmenšovala, jak byla po kouskách odnášena do domu, až zůstala jenom kůže a hlava. Všichni se důkladně umyli a teprve potom přišel čas na společenskou konverzaci.
Uvnitř domku jsme si sedli na krásnou ruční práci-barevný koberec. Další jeho kolegové viseli na zdech a zakrývali slámu s hlínou, stavební materiál, který tady nezná konkurenci. Ve změti barev a obrazců to působilo příjemně, až teple. Kousek od dveří stála malá železná kamna. Děti posedávaly v hliněném koutě a žena vařila plóv. To je oblíbené jídlo horalů. V kazanu, velké litinové míse, se uvaří maso. To se společně s lojem přelije do mísy a v ní se to smíchá s uvařenou rýží. Loje je však víc, než rýže a to ve mně budilo obavy. Koberec pod námi vytváří barevný kruh do jehož středu žena postavila mísu s plóvem. Kolem ní se ještě objevilo několik misek a talířků. Byla tam smetana, máslo, natrhaná lipjoška – kulatá chlebová placka, která se nesmí řezat nožem, kefír a samozřejmě taky silný černý čaj. Krátká motlidba měla připomenout, že obědváme v zemi Aláha. I když mně, jakožto hostu, pan domácí předhazoval ty nejlepší kousky masa, změknout masu to nepomohlo. Jedli jsme asi hodinu. Střídavě jsme se ptali a odpovídali si, mlaskali a srkali horký čaj, otírali si ruce a znovu si je mastili o ještě neokousaná žebra. Čas nám odměřovaly velké nástěnné hodiny. Ukazovaly ale o dvě hodiny víc, než ve skutečnosti měly. Otec rodiny zahuhňal tři slova a žena přetočila hodiny nazpět. Nic víc se však nezměnilo. Vstávat a usínat budou stejně podle slunce. Všechen ten lůj jsme měli spláchnout kumizem – zkvašeným kobylím mlékem. Bohužel by to musel být podstatně silnější nápoj, aby se to podařilo.
Další půlhodinu pokračujeme v rozhovoru. Když se hosté najedí, je nejvhodnější doba k nějakému obchodu. Bohužel bych koberce asi domů nedonesl. Můj batoh s celou výstrojí a výzbrojí na sedmitisícovku váží víc jak 40 kilo, tak co s kobercem. Mezi větami se dovídám, že přes čínské hranice musíme jít v noci, u čínských pastevců se najíme a s jakem pak půjdeme nazpět cestou Marka Pola . Pochopil jsem, že v lepším případě jdeme zvíře pašovat. V horším případě jej jdeme i ukrást. Neměl jsem čínská víza a tak už jsem se dál raději ani neptal. Tak jako tak bych musel hranici obcházet. Teprve když jsme domluvili, žena mlčky odnesla zbytky k dětem a společně s nimi se pustila do jídla. My jsme si šli prohlédnout koně.
Zanedlouho najezený nejstarší syn mi měl ukázat, co všechno s koněm dovede. Bylo to zajímavé ho sledovat. Pastevci své děti už od útlého mládí učí tomuto umění. Je to národní sport. Méně zajímavé pak bylo, když přede mně postavil rozdivočelého zadýchaného koně, abych se i já mohl na silném zvířeti projet. Ne, opravdu jsem nikdy předtím na koni neseděl. Chvilku to trvalo, ale přijal jsem to jako malou poctu. Ravilovi jsem však připomněl, že slunce už je nízko a my bychom měli raději vyjet. Můj průvodce mi dal naštěstí zapravdu a ostuda mně sice těsně, ale přece jen minula.
Na mou daleko klidnější kobylku rozložili pytle s čerstvým masem, na ně pak hodili stařičké sedlo a bylo to. Rozloučili jsme se a já poděkoval za skvělý oběd a zapůjčeného koně. V duchu jsem však daleko více děkoval za otevřené okno do jejich každodenního života.

Máte-li zájem zažít nevšední dobrodružství, mrkněte na www.skyfly.cz/paradali. Najdete tam i články z jiných cest včetně fotografií, tak jako informace o cestách budoucích. A příští rok můžete jet do Kyrgyzstánu třeba s námi.

Zanechte komentář

Tato stránka je chráněna pomocí reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajů a smluvní podmínky společnosti Google.

Máte dotaz?

Zrovna někde lítáme, ale pokud nám chcete zanechat vzkaz, napište nám! :)

0

Začněte psát a klikněte Enter